Stesky na konzervativní a nevstřícný přístup velkých orchestrů k novější hudbě se staly už tak trochu automatickou mantrou. Někde je oprávněná, jinde se věci naštěstí vyvíjejí dobrý směrem.
V Brně se v několika posledních sezónách věci vyvíjejí zajímavým směrem, mimo jiné díky dramaturgovi Vítězslavu Mikešovi, který je čtenářům HIS Voice znám již pár let. Samozřejmě by se svými nápady neuspěl nebýt spolupráce zbytku brněnské filharmonie a jejího vedení. Před nedávnem byl zveřejněn program nové sezóny, takže můžeme nahlédnout, na co se může těšit milovník novějších a neobvyklejších zvuků. Na rozdíl od „sendvičové“ dramaturgie, kdy se mezi dva klasické či romantické kousky vloží jeden novější (aby to publikum nějak přetrpělo), má ve Filharmonii Brno nová hudba rovnoprávnější postavení. Hned zahajovací koncert vedle sebe postaví Mahlerovu Píseň o zemi (1911) a flétnový koncert Svůdná tvář naděje a zoufalství Sofie Gubaiduliny z roku 2005.
Téměř každý koncert se bude publikum muset srovnat s faktem, že i po roce 1945 se píše hudba: Lutoslawského Koncert pro orchestr (1954), Schnittkeho Concerto Grosso č. 2 (1982), Houslový koncert Jörga Widmanna (2007) i Komorní symfonie (1992) Johna Adamse. Hostující sólistka sezóny, houslistka Alina Pogotskina se předvede v koncertu se skladbami Henzeho, Vaskse, Rautavaary a Sibelia, ve spojení s němým filmem zazní hudba Litevce Broniuse Kutavičiuse.
Brno je samozřejmě spojené s Leošem Janáčkem, ale naštěstí se tu nezapomíná na novější české a moravské skladatele, takže v následující sezóně je na programu Arnošt Parsch, Jan Novák nebo Miloslav Kabeláč.
Uvedené skladby nejsou žádnými radikálními experimenty, často jde o vyloženě „hezkou“ hudbu, přesto v českém kontextu působí odvážně zařazení tolika novot. To nejlepší, co můžeme Filharmonii Brno přát, je aby si publikum ani nevšimlo, že je jim předkládáno cosi neobvyklého.
S filharmonií spolupracuje poměrně čerstvé těleso Brno Contemporary Orchestra, které také ohlásilo svůj plán pro příští sezónu. Program jejich pěti koncertů je vlastně ve srovnání s filharmonií konzervativní – tedy v kontextu soudobé hudby samozřejmě. Hodně místa tu mají moderní klasikové jako Arnold Schönberg, Edgard Varése, Wolfgang Rihm či Giacinto Scelsi, Louis Andriessen, Mauricio Kagel, Alvin Lucier a vedle nich v menšině autoři čerstvější: Michel van der Aa, Trevor Grahl i Ondřej Štochl. Tento druh konzervativismu samozřejmě není na škodu, protože pravidelný přísun podobné hudby na našich pódiích zajišťuje již jen PKF – Prague philharmonia se svým cyklem Krása dneška a pak pouze festivaly či solitérní koncerty.
K dokonalosti z pražského pohledu už chybí jen, aby si České dráhy konečně všimly, že milovníkům hudby zcela tragicky chybí spoj z Brna do Prahy, který by bylo možné stihnout po koncertě.
Program koncertů najdete zde.