Vibrafonové eskapády italského „totálního“ umělce.
Sergio Armaroli je nejen skladatel, ale také básník, výtvarník a „concrete percussionist“. Sám o sobě prohlašuje, že za pomoci jazyka jazzu a improvizace vytváří nástavbu konceptuálního umění. To perfektně sedí na jeho dvojalbum Structuring The Silence, které natočil v roce 2016 se švýcarským perkusistou Fritzem Hauserem (vyšlo o rok později). Titulní třídílnou skladbu ve značně modifikované podobě pak společně provedli v lednu 2019 na festivalu současného hudby Angelica v italské Boloni. Nezapře se tu vliv Johna Cage a jakási strukturovaná volnost. Některé pasáže jsou delikátní až náznakové, jindy se do toho oba pustí s vervou. Někdy zde potkáme až průzračně „burtonovské“ momenty typu krystalického ticha vyšperkovány různými „rušivými“ elementy jako je cvrkání a další umné šumy. Šestnáctiminutový „přídavek“ – instantní kompozice ušitá na míru danému místu – je zpočátku až překvapivě groovy a skvěle odsýpá, ale pozvolna se proměňuje až do meditativních poloh.
Britský bubeník a perkusista Roger Turner (u nás jsme ho mohli vidět například s úderkou Konk Pack nebo se saxofonistou Ursem Leimgruberem) je poněkud silovější hráč než Hauser, ale má stejný smysl pro detaily a drobné vychytávky. To dokazuje i na albu Dance Steps, kde hraje Armaroli na preparovaný vibrafon. V devíti kratších i delších skladbách si oba hrají s různými zvraty a ornamenty. Někdy se vše odehrává velice pozvolna, jindy dokážou do malého prostoru narvat neuvěřitelné množství nápadů. To druhé platí zejména o ani ne dvouminutové skladbě Charlotte´s Underwear Dance, kde Roger hraje údajně také na kuchyňský dřez. Někdy tu najdeme nestejnoměrné souběhy, jindy se do sebe nástroje zakousávají. Nechybí rachot, šoupavé vrzání, eruptivní šumy ani pinkylinky. A jakýsi prazvláštní taneční ráz to vlastně má – zejména třeba v úvodu závěrečné skladby Not.
V roce 2019 pozval Armaroli do Itálie finského rodáka (ale jinak světoběžníka se současnou rezidencí v Berlíně) Harriho Sjöströma, saxofonistu, který hrával mimo jiné s Derekem Baileym či Cecilem Taylorem, ale z plánovaných koncertů nakonec sešlo, a tak se místo toho uzavřeli do nahrávacího studia, kde vzniklo jejich šest duetů. Vibrafon tu nezřídka vytváří jakýsi plošný základ, nad nímž se vznáší a poletuje saxofon, který jindy zase jen pufne či houkne nebo se proštěkne jednotlivými údery. Pátý duet začíná pozvolným mrazivým rozechvíváním, které může evokovat až „baladickou“ produkci ECM (ale trochu naruby), postupně se roztřepotává a ústí v náruživě naléhavý závěr s dozvuky. Někdy společně vlají či naopak pospíchají, až se z toho uvzdychají (to krásně funguje zejména ve finálním duetu). Armaroli přizval do studia také svého častého souputníka trombonistu Giancarla Schiaffiniho, a tak se na CD s prostým názvem Duos + Trios tedy dočkáme i tří trií, z nichž vyniká zejména ten poslední (byť je označen číslem 2). Na ploše přesahující dvaadvacet minut jsme zde svědky jakési parasymfonie, nikoliv ve smyslu struktury, ale spíše náboje a důležitosti. Všichni tři se zde skvěle doplňují, i když nejde o nějaký trialog, ale spíše kupení motivů, které spolu zvláštním způsobem rezonují.
Sergio Armaroli / Fritz Hauser: Angelica
Sergio Armaroli / Roger Turner: Dance Steps
Armaroli / Schiaffini / Sjöström: Duos + Trios
Leo Records (https://www.leorecords.com)