Hledání boha skrze hlas, pět nových českých skladeb a rezidenční umělkyně Barbara Hannigan.
Začátkem listopadu se rozjel prodej vstupenek na 81. ročník festivalu Pražské jaro. Mnoho z nich už je v tuto chvíli vyprodaných, týká se to i projektů zahrnujících soudobou hudbu. Ta má na Pražském jaru v posledních letech své pevné místo a v případě Prague Offspring i jasnou dramaturgickou linii. Pojďme se v přehledovém článku podívat blíže na to, co nás čeká.
Unsuk Chin a pětiletá ratolest s výraznou českou účastí
Prague Offspring, specifický formát věnovaný výhradně současné kompoziční tvorbě, se letos 29. a 30. května koná již popáté. Program hudební „ratolesti“, na jejíž existenci má zásluhu Miroslav Srnka a Josef Třeštík, sleduje osvědčený recepis kombinující večerní koncerty a odpolední debaty, čtené zkoušky a masterclassy. Stejně jako loni bude v hlavní roli rezidenční ansámbl, frankfurtský Ensemble Modern. Jako rezidenční skladatelka se představí Unsuk Chin, v Berlíně usazená rodačka ze Soulu, která patří mezi nejvyhledávanější skladatelky tohoto století. V povědomí fanoušků soudobé hudby a v hledáčku prestižních orchestrů a muzikantů figuruje minimálně od roku 2004, kdy obdržela Grawemeyerovu cenu, což je vedle hudebního Pulitzera (který je ale pouze pro americké tvůrce) to nejvýznamnější ocenění pro skladatele vůbec. Hudební kritik Alex Ross o Chin eklektickém stylu píše, že „umí spojit zdánlivě neslučitelné extrémy.“ Podněty přijímá Chin z celé plejády hudebních stylů a kultur: evropské avantgardy, orchestrální hudby z přelomu 19. a 20. století, elektronické tradice, balijského gamelanu, korejské lidové hudby i středověkých kánonů. „Hudba Chin to nijak nepřehání s jakýmkoliv národním koloritem,“ dodává Paul Griffiths, „její záliba v úderných zvucích na struny, v pomalu plynoucích glissandech a v soustavách zvonků a gongů nemá žádný specifický kulturní podtext, a to je ostatně jedna z jejích nejsilnějších stránek.“
Kulturní podtexty v hudbě jsou ošemetné, Griffiths je tam neslyší, vy je možná uslyšíte, záleží na vás. Ensemble Modern uvede tři díla: Akrostichon-Wortspiel, průlomovou skladbu z roku 1991 pro soprán a instrumentální soubor, který překypuje hravostí a barevností, čemuž dopomáhá začlenění mandolíny či foukací harmoniky. Zpívaný text, rozdrobený a fragmentovaný, pochází z Alenky v říší divů a Nekonečného příběhu. Druhým nastudovaným dílem bude Dvojkoncert pro klavír, bicí nástroje a ansámbl 2002, ve kterém Chin s klavírem pracuje primárně jako s perkusivním nástrojem. Celý Prague Offspring uzavře Gougalōn, jedno z těch děl, ve kterém se autorka výrazně obrací směrem k hudební tradici rodné Jižní Koreji. Poťouchlá skladba vytváří zvukomalebný obraz soulského tržiště z dob skladatelčina dětství, s různorodými charaktery, potkáme plešaté zpěváky, cirkusové šarlatány i věštkyně s falešnými zuby.
Skladby Chin komplementuje velké množství českých potažmo slovenských premiér, ve větší míře než v minulých ročnících, kdy rezidenční skladby zpravidla doplňovaly ještě nějaké slavné “werky” od zavedených zahraničních skladatelů. S výjimkou Xenakisových Rebonds se ovšem letos Ensemble Modern plně oddá českým partiturám od Ondřeje Adámka, Michaely Antalové, Tobiáše Horvátha, Jiřího Kadeřábka, Patrika Kaka a Michala Nejtka. Všechna díla bude řídit Ilan Volkov, sympatický dirigent se zálibou v odvážných dramaturgiích s obdobně odvážným morálním kreditem. Jako jeden z mála izraelských hudebníků hlasitě a vytrvale oponuje tomu, jak se chová izraelská vláda a armáda.
Ondřej Adámek
Většina českých děl jsou nové objednávky, výjimkou je Adámkův Chamber Nôise, Duo pro violoncello a kontrabas z roku 2007. Zařazení této skladby po bok Gougalōnu není náhodné, i zde autor pracuje s kulturním i hudebním odkazem Dálného východu, koncipoval ho během pětiměsíčního pobytu v Kjótu. „Během tohoto pobytu jsem měl možnost poslouchat různé podoby japonského hlasu při představeních divadla nó, loutkového divadla bunraku a při různých buddhistických či šintoistických rituálech,“ říká k tomu. Byť své obeznámení s hlasem tu překlápí do dialogu dvou akustických nástrojů, z této práce čiší Adámkova dlouholetá fascinace lidským hlasem, zpěvem a mluvou.
Dnes je vyhledávaným autorem vokálních skladeb, za opaskem má dvě opery a pro Magdalénu Koženou napsal skladbu Where are You?, která 14. května zazní v české premiéře po boku děl Brahmse a Haydna. Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu bude řídit Simon Rattle. Není těžké uhodnout, že se jedná o jeden z oněch beznadějně vyprodaných koncertů. Kožená v tomto díle vyvádí s hlasem různé kousky, mnohé z nich jsou někde na hranici vysokého umění a slapstick komedie, což je tak trochu záměr. V hudbě Adámka není nouze o směšné a humorné situace, projevuje se to i v úžasném míšení textů ve skladbě, která pátrá po Bohu. Úryvky z Bible se potkávají s částmi z posvátné knihy hinduismu Bhagavadgíta, z autobiografie sv. Terezie z Ávily i z moravské lidové písně Kdo víno pije, muzice platí. Dílo je možné najít na YouTube, i se záznamu lze poznat, že se jedná o vydařené dílo od tvůrce, který se vyhýbá jednoduchým řešením a místo nich nalézá cosi nápaditého, hlubokého i vtipného.
Návrat Kopatchinské a Fišera
Mezi vrcholy loňského Pražského jara patřila rezidence houslistky Patricie Kopatchinské. Zodpovědná i dovádivá umělkyně na festivalová prkna přinesla vlastní vize a dramaturgické oblouky ve třech po sobě jdoucích večerech. Na jednom z nich kombinovala díla Beethovena a Luboše Fišera, jehož díla obdivuje jako „nekompromisní hudbu, ve které se pracuje s velmi limitovaným materiálem. Je v tom něco silného, hlubokého a mystického.“
Byť byl večer s Fišerem a vídeňským mistrem z trojice koncertů patrně tím nejméně výrazným pro posluchače, Pražské jaro a Kopatchinskaja v něm našlo největší potenciál pro budoucí spolupráci a je skvělé, že letos dialog houslistky a předčasně zemřelého skladatele pokračuje. Rodačka z Kišiněvu se ujme sólového partu Fišerova v podstatě neznámého Houslového koncertu z 90. let. Opentlí jej díla Bartóka a Janáčka, Českou filharmonii bude dirigovat Jakub Hrůša. Fišer bude velkým překvapením a lákadlem pro obecenstvo, ale i pro samotné hudebníky. Hrůša se nechal slyšet, že s Kopatchinskou již „nastudoval skladby Bartóka, Beethovena, Stravinského, Francesconiho, ale Luboše Fišera spolu budeme objevovat poprvé.“ Koncert se koná 19. května, lze u něj hlídat vstupenky.
Osedlání divokého koně
Barbara Hannigan je opravdový úkaz mezi pěvci (a dnes i dirigenty), premiérovala spoustu soudobých děl, více než sto, velkou pozornost na sebe strhla například s Let Me Tell You, kterou pro ni zkomponoval Hans Abrahamsen. Její rezidence na Pražském jaru se nicméně soustředí spíše na historický repertoár, což dává smysl, Hannigan v něm ostatně exceluje: Webern, Hindemith, Schönberg, Ives, Gershwin, Francis Poulenc, Richard Strauss a také Haydn či Mozart. Návštěvníky čeká opravdu bohatá hostina. Z ranku soudobé vážné hudby lze zmínit komorní koncert 20. května, kdy se k Hannigan přidá klavírista Bernard Chamayou. Zahrají spolu skladby Oliviera Messiaena, Alexandra Skrjabina a také hudebního chameleona Johna Zorna. Jumalattaret, písňový cyklus z roku 2012, zhudebňuje fragmenty z finského národního eposu Kalevala, které byly dlouho považovány za nezpívatelné. Dílo místy evokující pohanský rituál je pro Hannigan vítanou výzvou. Cítí se dobře v teatrálnosti, aniž by se to projevilo na její technické vybavenosti, před kterou se dá jen smeknout. „Je to jedno z těch děl, které mi změnily život,“ prohlásila o Zornově cyklu. „Musíte zkrotit divokého koně a osedlat ho. Trvalo mi dlouho, než jsem to dokázala.“ Koncert s francouzským klavíristou bude Hannigan prvním z celkových čtyř a zároveň jejím debutem v České republice. Podobně jako Kopatchinskaja se i Hannigan nebojí nabízet originální dramaturgii, čímž dává šanci všem těm, kteří si nekupují lístky tři minuty po zahájení prodeje. Vstupenky tak naštěstí ještě jsou.
Prostorové radovánky v NTK
Uvádění nevšedních koncertů v prostorách Národního technického muzea je dlouholetá sympatická tradice Pražského jara. Letos, konkrétně 1. června, se mezi různorodé stroje, lokomotivy a aeroplány rozezní hudba Luigiho Nona a Salvatora Sciarrina. Hlavní hvězdou večera bude Hana Kotková, dobře známa všem fanouškům Ostravských dní. O Sciarrinových šest capriccií se postará sama, v provedení proslulé Nonovy La lontananza nostalgica utopica futura se k ní přidá Veniero Rizzardi na elektroniku. Ten je zároveň muzikologem a znalcem Nonova díla. „Veniero je nejen všestranným znalcem veškeré hudby poválečného období, a to ve všech žánrech, ale také badatelem a strážcem odkazu Luigiho Nona, který je od roku 1993 shromážděn ve Fondazione Archivio Luigi Nono ONLUS,“ vyjádřila se houslistka pochvalně o svém festivalovém spoluhráči. „Společně s Nuriou Schönberg Nono, dcerou Arnolda Schönberga a manželkou Luigiho Nona, je Veniero jedním ze zakladatelů této nadace,“ dodává. Kotková se bude během koncertu v atraktivním prostoru pohybovat, tak, jak velí a určuje elektronická stopa. Lístky lze sehnat.
Pražské jaro ctí také stále silnou linii české hudby, která sleduje spíše tradičnější hudební jazyk. Dobrým příkladem toho může být již plně obsazený koncert Smetanova tria, které se interpretačně chopí světové premiéry Tria „La seconda morte“ od Jana Duška.