Teho Teardo & Blixa Bargeld: Still Smiling
Specula Records (tehoteardo.com)
Co se stane, když se ve studiu sejde zpěvák industriální kapely s industriálně-rockovým kytaristou? Natočí album elegantně nostalgických písní se smyčcovým kvartetem. No dobrá, v první větě jsem si trochu zapřeháněl. Bargeld a jeho Einstürzende Neubauten se už před drahnou dobou propracovali od bušení do železa k jemnějším písňovým formám (ale do želez buší pořád) a Teho Teardo se od drhnutí kytary v kapele Meathead přesunul k filmové hudbě (ale tu a tam si zahraje třeba Foetusem). Stejně je ale zajímavé sledovat proces proměny mladých divochů ve vyzrálé elegány.
Poprvé se spolu sešli v roce 2009 při práci na hudebně divadelním kuse Ingiuria, kde je na housle doprovázel také Alexander Balanescu. A Balanescu Quartet – obohacený ještě o jedny housle a violoncello – je také dominantním zdrojem zvuku na albu Still Smiling. Rozložené akordy, pravidelné rytmy, prostě arzenál způsobného písňového doprovodu, jenž je jen tu a tam obohacen o agresivnější škrábání strun. K tomu se připojují elektrické varhany, decentní kytara a tlumená rytmická stopa občas připomínající paletu Neubauten.
Blixa Bargeld se tu nepouští do žádných vokálních divočin, naopak se ukazuje jako příjemný zpěvák a místy se do toho opře jako trochu rašplovitý bratranec Franka Sinatry – třeba v coververzi písně Alone With the Moon, kterou si vypůjčili od The Tiger Lillies a kterou z kvílivého originálu posunuli do temnější polohy. Kromě angličtiny a němčiny se tu zpívá také v italštině a hned v textu úvodní Mi Scusi se zaobírá problémem jazyka a (ne)porozumění („Ve škole jsem se učil latinu / umím se líbat v cizím jazyce…). Témata textů jsou rozložena od osobních zamyšlení („Možná tentokrát přechytračím svou minulost / zahodím čísla, klíče a všechny karty…, Quiet Life) přes poetické vize zlodějů barevných kovů („Dvanáctimetrové železné mosty odmontované ze soklů a pěkně srovnané, saxofony a prolézačky z dětských hřišť / Čeho je teď dostatek, to bude zítra vzácné…“, Buntmetaldiebe). Ve finální Defenestrazioni si rýpne do novinářů a jejich hloupých otázek („Vrátíte se někdy k Nickovi?“).
Ve srovnání s albem Mimikry (2010), na němž Bargeldův hlas elektronikou doplnil Alva Noto, je Still Smiling mnohem jednodušší a nepouští se do formálních či zvukových experimentů. Na druhou stranu v něm oba autoři prokázali talent napsat dvanáct písní, z nichž má každá výrazný nápad a nesplývají navzdory tomu, že se všechny drží v pomalém až středním tempu a spojuje je zvuk smyčcového kvarteta. Těžko říci, jestli by v podobném ladění mohli dát dohromady další podobné album stejné kvality, ale na Still Smiling se jim podařilo ve vysoké míře koncentrovat neotřelou eleganci.
