Album orchestrálních kompozic Missy Mazzoli
Pensylvánská rodačka Missy Mazzoli patří k nejúspěšnějším skladatelským osobnostem současnosti. Má na kontě několik oper, mimo jiné i jednu podle filmu Larse von Triera Prolomit vlny. Letos zjara jí na značce BIS vyšla profilová deska nazvaná Dark with Excessive Bright. Titulní skladba vznikla původně jako koncert pro kontrabas a orchestr, v roce 2021 pak místo sólisty převzaly housle. Na ně tu hraje Peter Herresthal, kterého doprovází Bergen Philharmonic Orchestra a dirigent James Gaffigan. Podle autorského komentáře je hudba založená na barokních idiomech, ale volně přechází mezi technikami posbíranými napříč několika staletími. Nahrávka začíná verzí této kompozice pro housle s orchestrem a uzavírá ji komorní verze, v níž orchestr nahrazuje smyčcové kvinteto. I tato redukce má něco do sebe, nicméně se potvrzuje, že orchestrální barvičky jsou nemalou součástí jejího půvabu. Hudba jako by se neustále pohybovala po křivkách: rozjezd – zpomalení – glissanda proměňující se ve stabilní akord. Zároveň ale tato dynamika není nudná, protože uvnitř popsaného pohybu je toho dost ke slyšení.
Sinfonia (for Orbiting Spheres) je podle své autorky, hudbou ve tvaru sluneční soustavy, sbírkou rokokových smyček obíhajících navzájem kolem sebe. Slovo sinfonia pro ni označuje jednak typ kompozice zrozený v baroku, jednak starý italský název pro nástroj v češtině známý jako niněra. Daří se tu úspěšně tvořit iluzi akordů a melodií skutečně kroužících po pomyslných drahách. Zvláštní barvu orchestru dodávají foukací harmoniky. Skladba byla napsána v roce 2013 a hraje ji orchestr Arctic Philharmonic s dirigentem Timem Weissem.
Jako bychom sledovali slavný Orfeův příběh a v okamžiku těsně po smrti jeho Eurydiky by film zamrzl. Tak popisuje Missy Mazzoli inspiraci po skladbu Orpheus Undone z roku 2021. Orfea zastihuje ve věčné přítomnosti, kdy minulost ani budoucnost nemají žádný význam. První věta – Behold the Machine, O Death – je poháněna strojovým klepáním různých perkusí, druhá – We of Violence, We Endure – je impresionisticky rozostřenější, ale i pod jejím povrchem se pohybuje jemná motorika, tak trochu barokní i minimalistická. Hraje opět orchestr Arctic Philharmonic s dirigentem Timem Weissem.
Jednovětá These Worlds in Us (2006) je vypjatě dramatická a její inspirací je jednak báseň Jamese Tatea The Lost Pilot, kterou básník věnoval svému otci padlému ve druhé světové válce, jednak osudem skladatelčina otce, jenž zase bojoval ve Vietnamu.
Zatímco většina alba okouzluje propracovanými orchestrálními témbry, nad nimiž uši přecházejí, krátká Vespers for Violin (2014) spojuje housle, prohnané elektronickými efekty, s vrstvami procesovaných hlasů a dalších nástrojů, zašpiněnými zkreslením a slité do ospale ambientní nálady. Toto stylistické vybočení hezky dokresluje, jak hudba Missy Mazzoli šikovně balancuje mezi ladnou přístupností a nahlížením do nezvyklých zvukových sfér. Není překvapením, že se album, respektive titulní kompozice dočkala nominace na ceny Grammy.
Missy Mazzoli: Dark with Excessive Bright
Peter Herresthal (violin), Bergen Philharmonic Orchestra, James Gaffigan, Arctic Philharmonic, Tim Weiss
BIS https://bisrecords.lnk.to/2572
Foto: Marylene Mey