Nejsurovější bluesová kapela působící z české kotliny vydala své druhé album.
Trio finského zpěváka, kytaristy, performera a všeobecně uměleckého experimentátora, Pasiho Mäkely, nizozemského zvukaře a bubeníka Berta Nevena, a domácího kytaristy Martina Růžičky (zde hrajícího na tenorovou elektrickou kytaru), nachází pro své písně inspirace v dřevním blues i v gospelové pravdomluvnosti. K tomu však využívá opravdu hlučný zvukový arzenál. Zatímco první deska The Spermbankers, “Do Unto Others...” (2019), obsahuje rozdílnější hudební nálady či rytmy, pro svou nynější albovou novinku hudebníci svůj výraz zúžili na jednoduše maximální kytarový nářez. Energie jejich groovů je skoro nepopsatelná a podporují ji ještě i detailní úpravy v postprodukci. Všech sedm kompozic tu stojí na hutných kytarových riffech, rytmickém nátlaku, extatických sólech, řvavém Mäkelově vokálu, výsledná kombinace působí při své živelnosti naprosto přirozeně a snad se jí ani nedá nabažit. Přitom se vše odehrává na sledu nejjednodušších písňových forem schopných navodit až dojem litanie.
Pasi Mäkelä si se svými hudebními projekty často vysloužil srovnávaní například s estetikou Captaina Beefhearta. Na této desce je však dadaismus značně upozaděn. V textech se již oproti debutu neodbíhá například k hororově surreálným vizím o agresivních velikonočních zajíčcích. Nové písně přinášejí spíše hlubší ponor do temnoty bluesového vypravěčství a gospelově kazatelské tradice, přesto do ní zapadnou i originální, či až lehce kacířské básnické figury, jejichž trefná přímočarost vyvolá často naráz pobavení i zamrazení. Prvním postulátem alba je, že smrt si nás odnese všechny bez výjimky, a pak již pokračují trefné příklady pozemské marnosti, hříchů a pomíjivosti v působivých obrazech podávaných s pokornou odevzdaností, tedy o to syrověji. „Forests grow nationwide deep, dark and grand, there’s a man behind every tree with a gun or a dick in hand. High heaven above low land…“, zpívá se například v písni High Heaven, a třeba příběh o svatém Josefu tu zase korunuje refrén „Hallelujah in the grave.“
Zvukem a výrazem je půlhodinová kolekce více než konzistentní, zároveň ale v každé ze sedmi skladeb najdeme i jedinečné instrumentální či hlasové finesy. Nezbývá tedy, než toto vyvážené spojení hlubokého pochopení starých afroamerických hudebních tradic a odvázané zvukové i myšlenkové extáze vřele doporučit k poslechu (digitálně z Bandcampu labelu Polí5 nebo ze vkusně vyvedené gramofonové desky) a číhat, až The Spermbankers ohlásí i nějaké ze svých nepříliš častých vystoupení.
The Spermbankers: Death Takes Us All
Polí5 (www.poli5.cz)