…navzdory tomu, že Jiří Špičák se již před třemi lety v tomto článku s žánrem rozloučil a uvedl deset nejlepších alb (veskrze online titulů) hudby, kterou sami její tvůrci označili za mrtvou a před koncem svých teen-let šli dělat něco jiného. Ke „klasikům“ patří třeba tenhleten Saint Pepsi. Historie – byť stručná – v dnešní době vzniká rychle.
Vstali ale noví, mladí bojovníci, a bandcamp je plný labelů, které za pár měsíců od svého vzniku stihly vyprodukovat stovky titulů a prodávat své opulentní diskografie za dolar. Pramen tedy rozhodně nevysychá.
Z jedné strany je ta hudba pitomá jak malovaný sáně, z druhé se přistihuji při stařeckých guilty pleasures a sleduji, jak to ti mladí dělají. Jejich postupy jsou staré jako zvukový (i obrazový) záznam sám – současná generace tvůrců sedí na ramenou všech, kdo kdy z hudebních nosičů tvořili vlastní kompozice. Konkrétní hudba internetu?
Za přímého předchůdce můžeme označit tzv. hypnagogický pop, především Jamese Ferrara, který začínal s manipulacemi osmdesátkových kazet, poté se vydal do digitálních infodžunglí.
Současné tvůrce zajímá svět online – to, co se na ně valí ze sítí, ať už jde o obskurní pop, jemuž se smějí, nebo všudypřítomný korporát a neodbytná potřeba sebeafirmace ve virtuálu. Vše je na monitoru jaksi zploštělé, „třetí rozměr hierarchie“ chybí, a tak se s ním nepracuje, vše ale díky tomu dokáže působit absurdně, surreálně, strašidelně. A ten efekt je nadosah, na pár kliknutí.
Stažená skladba nebo video se dají manipulovat, vrstvit, stříhat, ze spotřebního lze vytvořit táhle hypnotické a znejišťující. Obvyklý postup – prostě se to zpomalí a zasmyčkuje, ono to pak hezky duní a medově se táhne skoro samo. Jak ostatně naznačují následující ironické instruktáže.
Estetika (neb to je slovo, které vaporwavisté ozlomkrky skloňují i přes jeho nesklonnost v jejich většinou rodné angličtině) žánru je vysloveně letní a barevná. Pastelové a svítící devadesátky, kult státu Florida, slunce, před nímž se neschováte… a do toho kult sádrových kopií antických soch a bezčasí letišť. Místy mi vizuál vaporwavu nedá nevzpomenout na vylidněná města Giorgia de Chirico, jindy mám na youtube problém odlišit umělecký videoklip od oficiální prezentace aerolinek.
A odkazuje se i k ambientní klasice nejklasičtější.
Mimochodem, tvůrce tohoto alba 全日本空輸 Co. Ltd. si říká i Windows 98の a mezi současnými vaporborci patří k nejplodnějším a nejšikovnějším. Je slyšet, že v rámci každého žánru lze být nadprůměrným, zkoumat a využívat stylová omezení. Podobně příjemným překvapením byla klaustrofobní urbánní nokturna projektu VAV-31. Zde parádní dvouapůlhodinové album.
A už se nechte nést, léto je léto, když svět patří snílkům, když můžem jen v tílku ven jít…