Před čtyřiceti lety vyšlo nejdotaženějsí album Captaina Beeefhearta.
Sean Kitching mi udělal radost. V textu, který mu před čtyřmi dny vyšel v online magazínu Quietus, připomíná čtyřicet let vydání alba Doc at the Radar Station a obsáhle tvrdí a dokládá, že právě tohle album je v diskografii Captaina Beefhearta tím nejdotaženějším. Mluví mi z duše.
Doc at the Radar Station totiž Kapitána a jeho Magic Band zachycuje v poloze beefheartovsky nekompromisní a až punkově agresivní. Po nejrůznějších pokusech o mainstreamovější repertoár a comebackovém albu, které bylo díky právním sporům Franka Zappy uloženo k ledu a natáčelo se znovu, zde Don Vliet, jak zní Kapitánovo občanské jméno, s výrazně omlazenou kapelou sestavil repertoár stejně spletitý a sveřepý, jako byla dvojice klasických alb Trout Mask Replica (1969) a Lick My Decals Off, Baby (1970). Přidanou hodnotou je zvládnutý studiový zvuk, který zejména první klasice tolik chybí, a báječně iritující chlad, který z Radarové stanice čiší.
Pár písní z alba v pařížském provedení: