Nové silné album na české blackmetalové scéně.
Kapelu Voluptas jsem zaregistroval už před nějakým časem. Přiznám se, že dle prvních dojmů z jejich hudby jsem si je intuitivně zařadil po bok kapel, které se pohybují ve sféře odlehčenějšího, až humorně pojatého zábavového metalu, který si z elitně se profilující true-blackové estetiky propůjčuje pouze určitou grotesknost a témata, ale instrumentálně, ač se snaží, je black metalu na hony vzdálen. Po poslechu jejich aktuální a také první dlouhohrající nahrávky musím přiznat, že jsem se mýlil. Svůj dojem jsem nejspíš získal z poslechu jejich úplně prvního EP a také návštěvou některého z koncertů v letech minulých. Nutno dodat, že kapela za tu dobu částečně změnila své obsazení, a tak je i pravděpodobné, že se takříkajíc vyhrála k lepšímu. To potvrzuje i můj aktuální zážitek z jejich živého vystoupení na festivalu Soulbonding Trip 2020, které bylo nejen jednoduše skvělé, ale také na mě mělo lucidní účinky. Při hypnotizujícím setu jsem se zrovna při soustředění se na bicí part přistihl, jak dřímu a co víc – jak lucidně sním. Tyto zážitky jsou samozřejmě nepřenositelné a je jisté, že se najdou i tací, kteří mi je zkrátka neuvěří, nebo je snad budou interpretovat jako nějak recesivní a ne moc vhodné k recenzi. Voluptas rozhodně nejsou kapelou „uspávačů hadů“, jak vidím například u všemožných českých kopií Nicka Cavea, a tak když jsem kapele sdělil svůj zážitek bezprostředně po koncertě, byli z lucidního působení své hudby potěšeni.
Nejen tyto zážitky dokazují, že v případě Voluptas nejde o inspiraci pouze v klasickými blackmetalovými kapelami jako jsou Mayhem, Emperor, nebo Ulver, ale je tu slyšet jasná vize propojení black metalu a psychedelie. Přesněji řečeno akcentování psychedelických prvků v samotném black metalu. Celkový zvuk je ve výsledku mnohem modernější a stopy po nějakém tradičním blackaření třeba raných Carpatian Forest bychom tu hledali marně. Proti tomu zde najdeme mnohem více avantgardního zvuku Ved Buens Ende, kteří evidentně inspirací pro Voluptas v minulosti byli.
Jejich moderní pojetí black metalu neváhám připodobnit k jejich slavnějším současníkům Oranssi Pazuzu či Svartidauði a najdeme u nich i ambientní pasáže nepodobné Urfaust a občas i náladou připomínající hřejivě důvěrné teplo z lesních nor Drudkh. Zajímavým, a řekl bych z části rovněž psychedelickým prvkem kapely, který ale nevychází ze samotného black metalu, je použití saxofonu. Při živém vystoupení navíc noisové pojetí hry na tento nástroj ve vlastním několika minutovém bloku dokreslí dokonale temnou atmosféru. Zde lze zase slyšet jasné darkjazzové vlivy Bohren & Der Club of Gore či The Kilimanjaro Darkjazz ensemble. Samotný název kapely pak vychází z římské mytologie, kde je Voluptas známa jako bohyně rozkoše a potěšení. Většina textů je v angličtině a věnuje se tradičním blackovým tématům – mytologie je tu spíš řecká a římská.
Při pohledu na produkt jako takový mě překvapuje minimalistické pojetí informací na výtvarně kvalitně vyvedeném obalu, který může asociovat spíš lovecraftovskou tématiku hor šílenství. Sceňuji také posun v uvedených názvech písní. Na jejich prvním EP Ved Rums Ende byly písně uvedeny také v češtině. Možná také ironický a parodující charakter názvů sváděl kapelu řadit spíše k zábavovým produktům typu Hnus Umírající, než k poslechovému a promyšlenému projektu, jakým ale dnes bezesporu Voluptas jsou. Jejich Towards the Great White Nothing bych doporučil nejen fanouškům black metalu, ale zkrátka vší dobré temné hudby.
Voluptas: Towards The Great White Nothing
MetalGate (https://www.metalgate.cz)