Ať už je 1. máj svátkem zamilovaných, nebo práce, potažmo je příležitostí k selfíčku s Miloušem Jakešem nebo střetu s těžkooděncem, já vyšel se ženou a psem do lučin za osadu, kde vychází slunce a klikatí se řeka Orlice. Pro nás Máj znamená vedle polibku pod rozkvetlou třešní, respektive hlohem, také pátrání po májovkách, houbách z čeledi čirůvkovitých. Calocybe gambosa, anglicky St. George´s Mushroom, je nesmírně chutná houba. A tak jsme hledali tmavší místa na loukách, zvláště pak kruhy trávy tmavší než okolí. Říká se jim čarodějné kruhy a vznikají tak, že podhoubí se rozrůstá přibližně rovnoměrně od středu do stran a plodnice vyrůstají jen na okraji podhoubí. Nejstarší takový kruh má průměr 1 km a starý je 700 let! Nejen čirůvky májovky se chovají magicky, rostou takto i pečárky (žampiony), bedly, pýchavky a třeba na kopcích u Stonehenge se nacházejí kruhy, jež mají sto metrů v průměru a vznikly před 300 lety, a které tvoří plodnice špičky obecné.
A jak jsme tak proplouvali širým mořem travin, provázela nás podivuhodná akustická hudba. Navýsost experimentální, avšak navzdory absolutní rozvolněnosti a na sobě nezávislým zvukům kompaktní a jiskřivě čistá. Vše totiž stmelovala neochvějná repetice minimalisticky pevného patternu kukaččího projevu, jen občas s odmlkou, kdy pak vyplulo na povrch chvění země pod našimi kroky, ševelení travních stébel a tření hmyzích křidélek. Nepřetržitá hmyzí drone music, ona strhující kakofonie bzukotu, drnčení, kypění, nadouvání, cvrkání, hukotu, kmitání, bubnování, klepání, dudlání a škrkání. Připadal jsem si jako v hudebním světě Graema Revella. Když jsem zhruba před dvaceti lety slyšel jeho nahrávky experimentálně ambientního projektu Musique Brut z poloviny osmdesátých let, byl jsem očarován. Dnes je tento australský skladatel, jenž v roce 1978 založil také legendární industriální úderku SPK, ceněným autorem filmové hudby v Hollywoodu.
Ale zpět k čarodějným kruhům hub. V srpnu loňského roku našel dvaaosmdesátiletý důchodce v lesích u Častonína na Vysočině dosud největší zaznamenaný kruh u nás. Měl v průměru 2,04 m a po jeho obvodu bylo napočítáno 869 penízovek splývavých!
Melomanovi samozřejmě vytane na mysli okamžitě John Cage, nejznámější mykolog mezi skladateli. Spoluzakladatel Newyorské mykologické společnosti se při návštěvě Československa v roce 1964 stal též členem České mykologické společnosti, což pak bylo po roce 69 veřejným tajemstvím. V Evropě byl vůbec jako mykolog znám dříve než jako skladatel; v roce 1959 vyhrál v Itálii houbařský televizní kvíz a za peněžní výhru koupil pro taneční soubor Merca Cunninghama mikrobus. A věřil, že houby vydávají zvuk. Snažil se jej zachytit.
Ovšem zatímco Cage pouze tušil, že houby jsou schopny tvořit hudbu, český skladatel Václav Hálek houbám nejen naslouchal, ale též je slyšel a jejich tvorbu zaznamenával! Poprvé se tak stalo v roce 1980. Každý den pak zapsal do not jednu, dvě houby, takže počet takto vzniklých partitur dosáhl prý počtu až šesti tisíc! Tady se údaje různí, narazil jsem také na číslo 5.000, dokonce i mnohem nižší: 1.650.
https://archive.org/details/HudebnAtlasHubTheMusicalAtlasOfMushrooms
Ano, je to k nevíře tak či onak. Hálek je každopádně autorem první houbové symfonie – 1. Mykokosmické. Komunisté ji nakonec zakázali, neboť se jim zdála podezřelá – měli pocit, že tam nejde o houby, ale o tajné podprahové sdělení namířené proti socialismu, potažmo proti učení marxismu-leninismu. Však se to také snažili rozšifrovat studenti VUMLu. Mimoto Hálek komponoval mnoho duchovní hudby, prý slyšel, co jiní nebyli schopni, byl prý z jiného světa. Velmi obdivuji jeho scénickou hudbu (ke 250 titulům), třeba onu úvodní k dokumentárnímu filmu Dušana Hanáka Obrazy starého světa z roku 1972, který ale skončil v trezoru a premiéru v našich kinech měl až na jaře 1990. Rok předtím byl už ale uveden na filmovém festivalu v Berlíně a v létě téhož roku získal na MF dokumentárních filmů v Mnichově Hlavní cenu. Pamatuji si na to dobře, dozvěděl jsem se o tom ze Svobodné Evropy ten samý den, kdy jsem měl před sebou dokument Několik vět a zvažoval, zda podepsat. Měl jsem strach, bál jsem se, abych nedopadl jako můj otec kvůli podpisu manifestu 2000 slov v roce 1968. Poté, co Husák zahřímal to své Nech odpadne, čo je kolísavé, nech odpadne, čo je oportunistické…, tátu vyhodili z odborné funkce vrchního kontrolora v Závodech průmyslové automatizace a skončil jako ten poslední soustružník. Já nemohl už níže, fáral jsem na uranu, a ta zpráva ze Svobodné mi navíc dodala odvahu. A tak jsem podepsal. Těžko lze dnes popsat takové rozpoložení při řešení dilematu, který snad už nikdy v této zemi nenastane. I když, nikdy neříkej nikdy…