Poslední březnovou neděli zemřel Krzysztof Penderecki. Meloman se zapřísahal, že nenapíše nekrolog, a už vůbec ne žalozpěv…
Vyšly u nás desítky nekrologů, dokonce i v Blesku; zde byl titulek vskutku výmluvný – „Zemřel slavný skladatel Penderecki (86): Psal hudbu pro kultovní krváky i pro oběti z Hirošimy“. Všechny byly víceméně sestaveny podle jednoho mustru, jehož jediným obsahem byl životopis. Z něho pak redakce vyzobávaly to či ono, popřípadě opisovaly z různých zdrojů, popřípadě samy od sebe. V některých to chodí tak, že příslušný redaktor sleduje potencionální adepty na nekrolog, přičemž již připravuje text, do kterého se posléze dopíší pouze aktuální údaje ohledně úmrtí. Nějaký čas jsem v takové redakci pracoval. A taky se musím přiznat, že od 6. září 2018, kdy jsem zaznamenal hoax ohledně smrti Joni Mitchell, mám napsaný její nekrolog. Naštěstí jsem jej nestačil pustit na veřejnost. Ale protože se mi povedl, nechal jsem si ho pro případ potřeby. Zdá se vám to nelidské? Je to cynismus toho nejhoršího zrna? Nemyslím. Dříve nebo později ho budu muset napsat tak jako tak. Budu muset? Ano. Protože mne ona hudební osobnost provázela desítky let na mojí dosavadní pouti životem. Byla mi přítelem, v případě Joni dokonce platonickou láskou.
Bylo mi osmnáct, když jsem poprvé držel v ruce desku se jménem Pendereckého. Byl rok 1977, již třetím rokem jsem měsíc co měsíc chodil do Polského informačního a kulturního střediska na rohu Jindřišské ulice a Václavského náměstí. Zrovna byla nějaká menší nabídka jazzových a rockových desek, takže mi prodavačka se slovy „to najlepszy kompozytor w Polsce“ nabídla dvojalbum s jeho titulem Jutrznia-Utrenja. Vyšlo již v roce 1972 a obsahovalo dvě rozměrné liturgické kompozice – Zlozenie Chystusa do grobu a Zmartwychwstanie. Nebyl jsem ve vážné hudbě žádným začátečníkem (táta miloval Dvořáka, Chopina, Musorgského a Liszta), ale tohle byla pořádná ťafka! Matka mého nejlepšího kamaráda, malířka skla z novoborského Crystalexu, doma shodou okolností malovala na obrovskou vázu pro Vatikán třinácté a čtrnácté zastavení na Křížové cestě (tělo Pána Ježíše sňato z kříže, poté uloženo do hrobu) a dodatečný výjev – Vzkříšení. Pamatuju si, jak kamarádovi (a mně prý také) plály oči. A jeho matka, byť nebyla věřící, a tím méně bigotní katolička, musela poté přerušit práci a v horečce ulehla. Po měsíci, když jsem opět přijel z Prahy a šel s novou várkou desek kamaráda navštívit, malbu právě dokončila. A svěřila se mi, že díky té hudbě našla klíč k uchopení tématu. Aby to nebylo pouhé vyobrazení.
Od poloviny osmdesátých let, coby člen neoficiální básnické skupiny v České Lípě, jsem často navštěvoval byt zakladatelky Mirky Kalvodové. Tato obdivuhodná, věřící žena mi při (tuším) druhé návštěvě pustila dalšího Pendereckého – Pašije sv. Lukáše. Hluboce duchovní a přitom avantgardní dílo z poloviny šedesátých let jsme vnímali jako vzpouru proti komunistické totalitě. Pikantní na tom bylo to, že tuto skladbu v roce 1970, tedy v čase počínající normalizace, vydal na 2LP náš Supraphon! Při poslechu se Mirka začala modlit za svobodu, a já se po chvíli maně přidal.
Další nezapomenutelné setkání se skladatelem se odehrálo v roce 1997, kdy se v Praze konala velká rudolfinská výstava. Alchymistická expozice byla umístěna v domě U Kamenného zvonu. Prohlídka začala nahoře, končila pak v tmavém sklepení, jež skrývalo svítící kámen mudrců. A tam zněla úžasná, mysteriózní hudba. Když jsem se vzpamatoval z prvotního omámení, jal se hledat zdroj té hudby. Musel jsem stůj co stůj zjistit, co je to za hudbu, která mne pohlcovala a roztřepetala motýlí křídla v útrobách. Měl jsem štěstí. Našel jsem magnetofon a u něj kazetu popsanou dvěma slovy: Penderecki – Kosmogonia. Marně jsem nahrávku té skladby sháněl po všech čertech. Po patnácti letech ji moje žena objevila na původním elpíčku z roku 1971 v hudebním oddělení Knihovny města Hradce Králové. Vedle tohoto ikonického díla deska obsahovala ještě další dva Pendereckého majstrštyky: Dimensions Of Time And Silence a De Natura Sonoris II. V jedné prodejně hudebnin mi pak LP nechala přehrát na CD jako dárek k narozeninám. Co na tom, že Kosmogonia ještě ten samý rok vyšla na disku oficiálně díky labelu Naxos; je to jeden z nejkrásnějších dárků, jaký jsem kdy dostal.
Někdy v létě 2008 jsem v kině zhlédl film Katyň. Andrzej Wajda nepochybně natočil lepší filmy, ale přesto mne zasáhl až do morku kostí. Vybavil jsem si hodinu dějepisu v devítce (probírala se 2. světová válka), když jsem se provokativně zeptal učitelky, zda by se nemohla také zmínit o masakru v Katyni. Chvíli mlčela, jen hruď se jí dmula, a pak řekla, že „ano, ach ano… Katyň… tam fašisti povraždili tisíce polských vojáků… ano“. Hlasitě jsem se ohradil, že to není pravda: „Jak můžete tak lhát, soudružko učitelko?! To nebyli Němci, ale Rusáci!“ Byla z toho třídní důtka, ale mně to bylo stejně jedno, na střední školu jsem beztak nemohl. Co mne ale zatlačilo do sedadla, byla filmová hudba. Pendereckého hudba. Sice ve fragmentech, samozřejmě, ale tam jsem poprvé okusil jeho Polské requiem. Věděl jsem, že součástí je Lacrimosa, kterou skladatel zkomponoval již v roce 1980 pro odborové hnutí Solidarita u příležitosti odhalení památníku obětem protivládních demonstrací v Gdaňsku v roce 1970.
V šestiletém cyklu mých pravidelných poslechových pořadů v královéhradecké knihovně nemohl Penderecki samozřejmě chybět; pod názvem Hudební útěk z řetězů aneb Velká polská trojka jsem v dubnu 2016 přednášel a pouštěl signifikantní ukázky z děl také Lutoslawského a Goreckého. Ovšem jaký měl na posluchače účinek Pendereckého Žalozpěv obětem Hirošimy, to jsem nečekal. Většina návštěvníků neměla s takovou hudbou vůbec zkušenosti. O to více byli zasaženi. A já už je nemusel přesvědčovat, že hudba není jen líbivá melodie k prozpěvování.
Foto: Mirosław Pietruszyński