Zeitkratzer Records (www.zeitkratzer.de)
Berlínský soubor Zeitkratzer za necelých čtrnáct let své existence prošlapal cestu nejen nové a koncepční dramaturgii, ale také i jinému zvuku neortodoxního ansámblu složeného z jak z hráčů soudobé vážné hudby (např. vedoucí souboru klavírista Reinhold Friedl, cellista Anton Lukoszevieze) tak i vyznavačů volné improvizace nebo jazzu (klarinetista Frank Gratkowski, trumpetista Franz Hautzinger či třeba harfenista Rhodri Davies). Onen neortodoxní přístup je vlastní celému světu Zeitkratzer, a to jak na úrovni volby hráčů a výběru koncertních prostor (častěji jsou to divadla, kostely, kluby než hudební sály), hlavně se ale projevuje v inovativní dramaturgii, která se nebojí narušovat určitou čistotu a izolovanost soudobé hudby i radikálním přepracováním či aranžemi skladeb autorů ze zdánlivě odlehlých končin (noise, death metal, elektronika, pop, současná kompozice, ale i díla Arnolda Schönberga, Johna Cage, Jamese Tenneyho či Iannise Xenakise).
Zeitkratzer si uvykli pracovat v žánrových či tematických řadách a ani poslední alba se tomuto zařazení nevyhýbají. Zatímco aktuální nahrávka kompozic Alvina Luciera patří k cyklu alb a koncertních programů s všeříkajícím, ale i poměrně ironickým názvem old school, aranže skladeb anglických noiseových a industriálních pionýrů s názvem Whitehouse jsou zařazeny do poměrně volně vymezené řady electronics. V rámci této elektronické linie již berlínský soubor vydal nahrávky s tak rozdílnými hudebníky jako je např. Terre Thaemlitz, Carsten Nicolai či Keiji Haino. Setkání s projektem Whitehouse radikálního hlukové tvůrce Williama Bennetta však pro Zeitkratzer není první námluvou s hlukovým uměním či power electronics. Již před několika lety na svá alba i do koncertních programů zařadili brutální zvukové plochy od Lou Reeda, Merbowa, Zbigniewa Karkowského nebo Drora Feilera.
Přestože soubor složený ze samých individualit funguje téměř dvanáct let a nekoncertuje příliš často, byl si schopen vytvořit jak velice osobitý a pro orchestr netypický zvuk, tak také nezaměnitelný způsob, jakým lze původně elektronická díla aranžovat pro pouze amplifikované akustické nástroje. Novinka potvrzuje, že i díky rozmanitým tzv. rozšířeným či neidiomatickým technikám hry na nástroje, jimiž ansámbl obohacuje svůj zvuk, je možné i v rámci akustického kódu vytvořit maximálně násilné a hlučné dílo, které však ctí původní hudební matrice z dílny Whitehouse. Devítičlenný ansámbl v obsazení: klarinet, trubka, trombón, klavír, harfa, bicí, violoncello, housle a kontrabas je schopen v nejvyšší rychlosti a intenzitě produkovat natolik zahuštěné struktury, že se mnohdy zvuk jednotlivých nástrojů integrálně slévá a umně jde vstříc nerozlišitelné hlukové stěně.
Ačkoliv je lze považovat téměř půlhodinovou stopáž alba za kratší, syrovost šesti kompozic jakoby naznačuje, že déle čí více není již potřeba dodávat. Jednotlivé aranže si libují převážně ve vysokém a až tříštivém zvuku smyčců, k nimž především drnčivý kontrabas společně s masivním zvukem trombónu dodává basový podklad za asistence neuroticky chvějivé trubky. Ta ovšem někdy v krátkých sólech simuluje (na nahrávkách Whitehouse neodmyslitelný) hlas Williama Bennetta, ale nikoliv mimeticky, spíše jen ve štěkavé a naštvané dikci. Zbylé nástroje vytvářejí husté předivo tónů vytvářející jakousi nepropustnou síť s tím, že kompozicím vévodí bicí party hrané ve zběsilém, rituálně hypnotickém a až grindcoreovém tempu.
Nová pocta hlukovému umění potvrzuje vrcholnou aranžérskou formu Reinholda Friedla, který nad finální podobou všech kompozic úzce spolupracoval s Bennettem. Je neuvěřitelné, nakolik koncentrovaný, přesný a hlavně intenzivně brutální jazyk je Zeitkratzer schopen představit i na malé ploše noiseových kompozic, které původně vznikaly spíše impulzivně než jako výsledek složitého procesu. I když se ukazuje, že forma souboru je stále velice vysoká a dramaturgie překvapivá (který jiný ansámbl se pouští na tenký led uváděním satanistického death metalu Deicide či radikálním zvukovým i politickým světem Whitehouse?), přeci jen je nové album do značné míry podobné předchozím námluvám s hlukovým světem.