Z řečí o tom, jak je třeba učit se poslouchat jinak, se na papírových i elektronických stránkách HIS Voice stalo za léta trochu klišé. Všechno to naslouchání terénním nahrávkám, extrémně pomalé, tiché, či naopak hlučné hudbě a zvukům je samozřejmě vzrušující a obzory otvírající, drtivá většina lidí ale stejně asi nemá potřebu nutit se překročit hranice písničky poslouchané pro příjemný pocit a pro nic víc. I tak je dobré vytvářet příležitosti, aby byl člověk tu a tam, třeba jen jednou za život postaven do situace, která si jiné vnímání prostě vynutí. Jedna taková příležitost ještě pár dní bude v Plzni v podobě instalace test pattern [n°7] Ryoji Ikedy v prostoru Black Box tamního Nového divadla – mimochodem docela povedené stavby na nehezké křižovatce. Člověk, který sleduje současné umění, už do zatemněné místnosti, v níž se po podlaze prohánějí ostře bílé pruhy za doprovodu rytmizovaných lupanců, překvapivých tich a sinusových vln, vstupuje poučen. Ale když zalistujete návštěvní knihou, vytušíte ze zápisů, že umělcovo jméno spoustě návštěvníků nic neříkalo a vstoupili do tmy bez připravených očekávání. A kniha prozrazuje, že i nemálo dětských očí si muselo zvykat na ostrou digitální krásu v epileptickém rytmu. „Užili jsme si to, jestli se to teda může,“ napsal opatrně jeden z diváků, nahlodán tušením, že moderní umění tu přece není pro jednoduché potěšení. „Bylo to super,“ je upřímnější jistá slečna Esterka na následující stránce. Nemálo dalších se rozhodlo propiskou do knihy vytvořit vlastní parafrázi Ikedovy proužkované estetiky. Ačkoliv tedy o celé myšlence „evropských měst kultury“ mám jisté pochybnosti, tady se pod jejich pečetí udělala dobrá věc. [Pozor, následuje reklama.] A empiricky bylo zjištěno, že nejlépe se dojem z Ikedovy instalace vstřebává nad australským masovým koláčem v nedalekém bistru Skippie. Mají i vegetariánskou verzi, ale není nad tu s klokaním masem nadivoko.
Nedlouho po návštěvě Plzně jsem si zkusil poslouchat jinak v Praze. Národní galerie přišla s nápadem pořádat na střeše Veletržního paláce projekce. Atraktivita místa spolu s nemožností rezervace předem vedla k tomu, že se u vchodu již půl hodiny před začátkem hromadil zástup těch, kteří se nahoru nevešli. Pro ně byla uspořádána náhradní projekce téhož filmu v Cafe Jedna v přízemí paláce. Snímek Roberta Enrica Dobrodruzi z roku 1967 s Lino Venturou, Alainem Delonem a Joannou Shimkus začíná v Paříži a přes Kongo se dostane až k tragickému konci v pevnosti Boyard (v době natáčení filmu ještě pěkně rozpadlé).
Zatímco v dnešních kinech jsme zvyklí být zvukem obklopeni, tady šel z jednoho přebuzeného reproduktoru umístěného pod plátnem. To viselo docela vysoko, takže si bolest krku vynutila, že jsem občas místo filmu sledoval zdroj zvuku. Odrbanost analogového filmu ve spojení s vychrchlaností a přebuzeností reproduktoru dělaly z filmu docela jiný zážitek. Krásná hudba Françoise de Roubaix získala lehký lo-fi šmrnc a ruchy občas hrozily protržením bubínků. Mimochodem, Roubaix, neškolený skladatel a jazzový trombonista, byl hrozně pracovitý – soudě podle počtu filmů, které za svůj nedlouhý život (zemřel v šestatřiceti) stihl doprovodit hudbou. A zemřel při potápění, které v Dobrodruzích hraje klíčovou roli.
Vrcholem filmu po zvukové i filmařské stránce je ovšem krátká scéna, v níž se hrdinové rozhodnou vyrazit do Konga za pokladem. Všichni tři jsou spjatí s industriálním prostředím (pilot, konstruktér závodních aut a sochařka pracující se šrotem), což jejich vizi cesty do Afriky posouvá do krásné etno-industriální roviny. Zvuková aparatura kavárny pak tuto scénu proměnila v předchůdkyni afrických Konono No. 1 nebo postindustriálního projektu Cut Hands. (Odkazování na konkrétní čas u youtube občas hapruje. Zmiňovaná scéna začíná ve 43:30.)
P.S. Aby náhodou nechyběla nějaká terénní nahrávka, zde je čerstvá zkouška sirén z jednoho vinohradského dvora. Něco jako znělka tohoto sloupku.
