Trio Elliota Galvina živě rovnou do vinylu

  
145

Svým třetím autorským albem klávesista Elliot Galvin překvapil. Tentokrát se se svým triem spokojil s akustickým zvukem. Naštěstí se ale zvuková říznost a hutnost neztratila. Však na něm protestuje proti přematerializovanému světu.

CD a LP Modern Times vyšlo 19. dubna opět na značce Edition Records. Předchozí dvě alba, notně ovlivněná elektronikou, jsem tady s nadšením recenzoval. Od předchozího The Influencing Machine (recenze zde) z počátku loňského roku se navíc sestava tria ustálila. Vedle lídra, který na novince hraje pouze na klavír, jej tvoří kontrabasista Tom McCredie a bubeník Corrie Dick.

Galvinovo trio album natáčelo v improvizovaném studiu v nizozemském Haarlemu, vzniklém z výtvarného ateliéru. Původně nahrávka vznikala pro vinylový nosič, a to tak, že každá strana byla nahrána na jeden zátah, bez přestávek mezi stopami, přímo do drážky. „Současná hudba nemusí podléhat digitálním způsobům manipulace se zvukem,“ prohlásil Galvin. „Pokusili jsme se do naší hudby otisknout naši duši přímo, bezprostředně, opravdu lidsky.“ A autor všech deseti skladeb pokračuje: „Slovo modern pochází z latiny a znamená ‚právě teď‘. Samozřejmě je tady také inspirace stejnojmenným Chaplinovým filmem ve smyslu reakce na měnící se svět. V našem případě digitální. Takže dělat hudbu analogově je takovou klidnou formou protestu.“

Celé album je sevřené, celistvé a působí až konceptuálně, byť to nebylo prvotním úmyslem. Nemá jediné hluché, nedejbože nudné místo. Některé skladby na sebe přímo navazují, což celou masu hudby ještě více rytmizuje a rozvíjí. Společným jmenovatelem je tu kontrast hutné dramatičnosti a křehké hravosti, přičemž trio ani na okamžik neztrácí dech a nekompromisní tah na bránu. A střílí jeden gól za druhým, když už jsem u sportovního pojmosloví.

Ale zpět k recenzním výrazům. Ve skladbě Mr. Monk cituje Galvin pochopitelně bopového génia Thelonia Monka, a to různými způsoby; buď v rychlých střizích, nebo v rozvolněném či naopak v minimalistickém proudu. Nebojí se ani preparací nástroje. Rytmika nejen reaguje na svého lídra, ale občas jde proti němu, takže násobí napětí. V Cat and Mouse trio pracuje s kontrapunktem mezi klavírem a rytmikou, a přitom zrychluje obrátky k houstnoucí gradaci. Shadows jsou sledem rozvolněných pasáží, dynamických a výrazových proměn, vypjatostí i niterností. Fountainhead tvoří zprvu klavírní chrlení a smyčcové záseky kontrabasu, posléze lyričtění až k nesmírně křehkému zvuku. V akordicky odsekávaném kusu Jackfruit se pak sólově vyznamená kontrabasista hrající smyčcem; stejně tak v následujícím bluesově načichlém Gold Shovel. V postupně projasňované skladbě Into the Dark se nakonec zaskví jakási anglická lidovka. A takhle bych se mohl rozepsat o všech položkách neobyčejně vydařeného alba.

Jen mne zaráží, že zatím zůstal Elliot Galvin stranou zájmu českých promotérů, festivalových a klubových dramaturgů. V souvislosti s vydáním alba Modern Times bude nejblíž mezi 28. květnem a 2. červnem, kdy koncertuje v Německu; včetně festivalu Berlin Jazz Experiment.

Elliot Galvin: Modern Times
Edition Records (https://editionrecords.com/)