Otec je přáním myšlenky

Ve formaci Love_Me se sešly tři výjimečné osobnosti. Za svobodného bubnování Michaely Antalové v něm obdobně neomezeně pracují se svými hlasy a se záznamy své okolní reality v textové i audio podobě Lucie Páchová a Ivan Palacký.

Poučen bohatými zkušenostmi z volné neidiomatické improvizace, na jejíž soudobé scéně si vybudoval stabilní mezinárodní renomé (například jako hráč na historický pletací stroj Dopleta 160), se začal Ivan Palacký v posledních letech znovu přiklánět k tvůrčí práci s tradičnějšími žánry a hudebními formami. Jak osobitě tak činí, jsme mohli sledovat již například na albu či na koncertech kapely Pátí na světě (Polí5 2018). Michaela Antalová a Lucie Páchová jsou ovšem improvizátorky neméně originální i zkušené. V projektu Love_Me se tak setkávají improvizační experimenty s žánrovým konkrétnem reovnocenně a přitom oběma těmto složkám stačí pracovat s minimálními výrazovými prostředky či s náznaky. Ohledně vztahu, jak málo stačí pro silný výsledek, je album 111.1 úchvatné i maximálně poučné. Vyšlo v edici šedesáti kusů s vždy originálním výtvarným doprovodem.

Jsme tu na pomezí komorní opery, experimentálního hiphopu, jazzové slam poetry a rozhlasové hry. Texty napřed slovně hračičkové nebo mrazivě autentické z odposlechů v terénu se začínají vždy rychle stáčet do Palackého významově rozpínavého básnického vidění a zaznívají v podobách od intimního čtení či modlitby až po rytmizovanou řeč či úsečné mantry přes elektronické efekty.

„Dnes v noci jsem si definitivně ověřil, že nejsem hédonistický jachtař, a loďku nechci vidět minimálně dalších pět let,“ zaznívá ve skladbě Zeď za expresivních abstraktních či hrdelně chrčivých až strašidelných hlasových barev Páchové a to vše nad bicím groovem, za který by se nestyděli třeba Medeski Martin & Wood.

Další vrstvou je tu atmosferické zvukové dění vzešlé ze syntezátoru a ze samplingu s exotickými nahrávkami přírody i lidského konání, které rovnocenně experimentálním přístupem doplňuje hlas a šumově táhlé plochy z bicích. Ve správný moment ale nastoupí vždy rozdílný a překvapivý ale zároveň osobitě chytlavý groove. V mnoha momentech v obou polohách jsem si vybavil třeba rakouské trio Radian.

Například ve skladbě Ideál se během dvou minut a čtyřiceti vteřin propere naprosto po svém většina základních hiphopových žánrových textových klišé či zásad: pohrát si s vlastním egem i jménem, erotický motiv, přes moudro („osobnosti a dokonalí mistři se neomezují na jednu školu“) se dopracovat k úvaze nad „vlastním stylem“, to celé poněkud zironizovat a ještě stihnout přesvědčivě zascratchovat vzdechy a mručením. Bravo! Obdobné hry s významy a kontexty by se daly popsat téměř v každé kompozici.

Celé toto album okouzluje bezelstnou přímočarostí, soustředěnou energií, postmoderní poetikou a naprosto neokázale předvedeným vysokým muzikantstvím. Posluchač se může na střídačku ladit na reflexivitu textů či na celkově sdílenou radost z perfektní souhry, a pokud to zkusí vnímat poctivě dohromady a začne co nejdříve, může mu mnohem rychleji utéci čekání na jaro.