Vánoce, Vánoce přicházejí… a neodešly.
Vánoční svátky jsem strávil ve svém rodném městě Novém Boru, kde žije moje jedenaosmdesátiletá máma. Byl to zvláštní čas; na jedné straně neuchopitelný, na straně druhé vyvzdorovaný, přesto tíživý, palčivý. Tohle všechno se míchalo v proměnlivých poměrech v panelákovém bytě 1+1 poblíž Lesního hřbitova.
Televizní stanice chrlily jednu pohádku za druhou, dobro a zlo se proměňovalo, obracelo se, a mně žaludek. Světlou výjimkou byla repríza dvoudílného televizního filmu Princ a chuďas z roku 1971, skvělé adaptace Twainova románu z anglických dějin. A s hudbou Ladislava Simona. Dostal jsem chuť pustit si jeho Requiem za zemřelé, pro které hudba byla životem, ale byl jsem bez šance v bytě plném televize a ničeho jiného. Činím tak nyní, navzdory strategickému štěkání toho nejvzteklejšího PSA, o kterém se mi ještě před deseti lety ani v nejtemnějších snech nezdálo. Ano, časy se mění, a bohužel k horšímu. I Lucie Bílá je v nahrávce Requiem z roku 1994 ještě sopranistkou, a to solidní. A účast Big Bandu U.S. Air Forces in Europe nevyvolával nepochopitelné obavy z okupace.
Na Youtube jsem našel ukázku až z roku 2014, s půvabnou, šarmantní sopranistkou Michaelou Gemrotovou, nyní Štikovou:
A tak jsem odcházel pod různými záminkami pryč, abych se pokusil alespoň v pohroužení do vlastních myšlenek za rytmicky opojné chůze přiblížit se vánočnímu zázraku. Moje kroky vedly pokaždé na druhý konec města, k mému rodnému domu. Byť jsem tam jako dítě prožíval tento čas ve striktně ateistickém prostředí, cítil jsem to zvláštní, chvějivé napětí a pokoru vůči něčemu, co jsem nedokázal pojmenovat, ale co mne opravdu přesahovalo. Bylo to ve mně a všude okolo mě a nade mnou. Pode mnou ale nikoli. Ani pod postelí, kam jsem se každý večer, než jsem ulehnul, díval v obavě skrytého zla. O Vánocích jsem tu potřebu neměl. Nebál jsem se.
O Štědrém večeru jsme se s mladším bratrem vždycky postavili k oknu z ložnice. Okenní sklo vonělo květinami mrazu, takže jsme je nejdříve museli opatrně otrhat, abychom viděli ven. Dívali jsme se na většinou zasněženou zahradu, kam až oko dohlédlo. Představoval jsem si Ježíška (a bratr tu představu samozřejmě převzal) jako velkého ježka, který má dárky napíchané na bodliny. A který umí nepozorovaně vcházet skrze zdi do domu, aby ty dárky rozděloval pod ozdobené stromečky. Podle seznamu v dopise, který mu děti posílaly. Nikdy jsme toho obřího ježka nezahlédli ani koutkem oka. Ale dal bych ruku do ohně, že jsem slyšel jeho dupání a funění. To se nakonec přelilo v podobě jakéhosi minimalistického toku (tak bych to dnes popsal) do bujarého cinkotu zvonečku z Egermannova skla, do triumfálního výtrysku dětského štěstí.
Při zpáteční cestě jsem míjel novostavbu, jež stojí na místě starého sudetského domu, kolem kterého jsem jako kluk chodil den co den do školy. Každé ráno v půl osmé jsem odtud slyšel hrát trubku. Pod štítem byla totiž ve výklenku ve zdi socha andělíčka s trubkou. Ten hrál opravdu nádherně. Když jsem se ale zastavil, trubka utichla. Pokračoval jsem v cestě, opět se rozezněla až v haydnovském duchu. Byla slyšet do vzdálenosti sta metrů, kde ji pak pohltila kaplička, a nastalo ticho. Když jsem přestal být dítětem, zajímal jsem se o ten dům. A dozvěděl se, že tady do května 1945 bydlel německý muzikant, trumpetista místní dechovky, který hrával i v kostele, a to barokní hudbu. Jenže byl odsunut a od té doby tam žádný muzikant, natož pak hráč na trubku, nebydlel.
Ten vánoční den roku 2020 jsem ji ale zase slyšel!
Na mou duši…