Další setkávání evropských muzikantů na platformě pro okamžité tvůrčí akce.
Opravdu to není nic nového pod sluncem, ale tyhle projekty společného muzicírování propagujícího svobodnou improvizaci napříč Evropou jsou vždy povzbuzující, inspirující a záslužné pro umělecká sdílení. Pamatuji si, že stejně na mne před časem zapůsobila třeba rakousko-norsko-česká obdoba příznačně označená ÖNCZkekvist. V obsazení projektu SPIME 2021 mají národnostně jednoznačnou převahu Francouzi (11), dále jsou zde dva Rakušané a vždy jeden zástupce Itálie, Německa, Nizozemí, Portugalska, Belgie a Dánska. A co je hlavní – najdeme tu opravdu vzácnou atmosféru naprosté souvztažnosti bez (jinak mnohdy přínosných) dialogických či polemických tendencí. Na první ohledávání to možná zní až školometsky nebo opatrnicky, ale chyba lávky. O to bohatší struktury lze na nahrávce tělesa postupně nacházet.
Úvodní instantní kompozice Catastrophic Lightness patří třem kytarám (Niels Mestre, Jessico Saulou, Thomas Zielinski) a od chvějivého filigránského kmitání se propracovává k průběžnému přiťukávání a přitakávání doplňovaného vybrnkáváním i plačtivým vánkem. Je v tom kutání, které v kumulaci vytváří skvělé barevné souzvuky. Prozářená lehkost i hloubavý ponor. Dvojka Three Blowing Mice náleží dvěma trubkám (Thomas Berghammer, Nicolas Souchal) a jednomu suzafonu (Francois Mellan), které se zvukově dokonale doplňují. Od počátečních vzdechů-povzdechů se dlouho propracováváme ke kroužícímu pškání a vůbec se tu tóny linou či tryskají jakoby v kruhu. Teprve ve dvou třetinách dostávají nástroje své vlastní hlasy a dokonale hladivě celé dění uzavřou. Třetí track Boustroublomphilodons pro dvoje bicí (Julien Catherine, Mário Rua) je zpočátku téměř neznatelným poklidným tokem, do něhož občas uklouzne nějaká sonická kapka či ho zčeří závan ze břehu. Po třetí minutě se dopracuje ke stále se zrychlujícímu se víření a i na hladinu se rozprší, ale to vše v naprostém klidu na hony vzdáleno náznaku jakéhokoliv virválu. Relaxace, jak už napovídá název, že? V Tem Nocao má do určité míry prim violoncello (Caterina Orlandi), které obestírají tři kontrabasy (Ulrich Phillipp, Yoram Rosilio, Asger Thomsen). K vůdčímu tahu se zde přidávají dlouby do strun, perkusivní pleskání o korpusy i dlouhá či krátká šmejdění smyčci, výsledná zamotanice se zahušťuje a zase řídne a občas něco někde vyčouhne. Dojde dokonce i na téměř orchestrální vzedmutí i rozuzlení. Tradutto Dal Niente je pro změnu saxofonové – jedna altka (Vitus Denifl) a tři tenory (Florent Dupuit, Benoit Guenoun, Ada Rave). K úvodní osamělé siréně se záhy začnou hlásit další hlasy a vše se začíná rozvíjet jako balet, přibývá rozbíhání a pobíhání, povykování ve finále přejde až v očistné vyfukování.
A pak se konečně sejdou všichni a zúročí vše předešlé v ústrojné koláži plné rozmanitosti v jednotě bez křiklavých efektů. Výsledný eintopf oplývá vytříbenými chutěmi a proměnlivou konzistencí co do hustoty i dynamiky.
SPIME 2021: Instant Compositions For Decomposed Orchestra
Le Fondeur de Son (www.lefondeurdeson.com)