Hana Kotková, Salvatore Sciarrino a Luigi Nono v Národním technickém muzeu
Patří absence rušivých nehudebních zvuků k požadavkům na kvalitní koncertní prostor? Asi není těžké odpovědět na tuto otázku kladně. Již jsem zažil řadu večerů, jejichž vyznění zhatila příliš hlučná klimatizace nebo rámus dopravy pronikající zvenku. Volba hlavního sálu Národního technického muzea pro koncert Pražského jara by z tohoto pohledu mohla být považována za zcestnou, zvláště jsou-li na programu subtilní kompozice pro sólové housle.
Když se v pondělí večer pod rukama Hany Kotkové rozezněly první tóny Šesti capriccií pro sólové housle Salvatore Sciarrina, doprovodem jim bylo nepřeslechnutelné praskání z různých míst rozlehlé haly. Snad to bylo pobíhání holubů po prosklené střeše muzejní haly, snad pracovaly dřevěné části starých dvouplošníků zavěšených nad našimi hlavami.
Sciarrino patří ke stálicím soudobé hudby, oblíbeným mezi interprety i skladatelskými epigony. Petr Bakla jej kdysi v profilovém článku popsal jako „v podstatě permanentní nokturno, prožívané s veškerou dekadentně romantickou (nebo až expresionistickou, a dokonce ještě spíše surrealistickou) parádou. (…) Zvuky noci a svůdná obrazivost tedy… Představuji si horké sicilské noci s cvrlikavým hmyzem, zvuky vzdáleného moře, skřípání červotočivého nábytku v renesančních palácích…“ To vše lze rozhodně vztáhnout na Šest capriccií z roku 1976, jež odkazují k dávnějším Paganiniho 24 capricciím. Zatímco Paganiniho virtuozita se omezovala na hudební tóny, virtuozita Sciarrinova, respektive Hany Kotkové se točí kolem všech těch ostatních zvuků: sotva slyšitelných flažoletů, škrábání a šustění po strunách, klepání prstů na hmatníku. Muzejní hala naplněná dopravními prostředky minulých století tomu dodávala jemný doprovod svými tajemnými lupanci, vrzáními i hučením a výsledek byl v podstatě příjemný. Koneckonců, i Sciarrinova hudba je dnes tak trochu muzeem techniky. Všechny ty fígle, s nimiž před padesáti lety ve své kompozici přišel, se zabydlely v hudbě mladších generací a jsou dále rozvíjeny a proměňovány. A podobně jako se elegantní kluzák Albatros III z roku 1937 tvarem moc neliší od současných ultralehkých letadel, nepůsobí ani Sciarrinova hudební řeč ve srovnání s dnešními „mlaďochy“ zastarale.
Zatímco první část programu postavila houslistku do centra pozornosti na pódium, v té druhé se vztahy mezi prostorem a zvukovým děním zkomplikovaly. Tak trochu chronologii natruc se Sciarrino stal jedním z inspiračních zdrojů staršího skladatelského kolegy Luigiho Nona a skladba La lontananza nostalgica utopica futura z roku 1989 mu je věnována. Vznikla v období, kdy Nono již ve své hudbě upustil od úderných politických komentářů a dal přednost jemně naznačeným významům, útržkům myšlenek a zvukům prokládaným vydatnými porcemi ticha. Kompozice napsaná pro houslistu Gideona Kremera vyžaduje, aby se sólistka pohybovala mezi notovými stojany s částmi svého partu, přičemž vzdálenost mezi těmito místy je důležitou součástí celkového dojmu. V případě tohoto provedení byla jednotlivá zastavení vždy alespoň části publika skryta mezi auty, lokomotivami a letouny. Doprovodné stopy, které kontroloval Veniero Rizzardi sedící u režijního pultu pod vrtulí Spitfiru, tvoří především zvuky houslí, někdy v původní podobě, jindy modifikované, ale také různé hluky, bouchnutí či náznaky lidských hlasů. Ve výsledku občas nebylo jisté, které ruchy jsou součástí kompozice a které patří těm několika netrpělivcům, kteří se rozhodli odejít předčasně. Jakkoliv je Nonova hudba převážně jemná, jsou v ní i zvukově průrazná místa, stejně jako v muzejní hale s křehkostí letounu JK-Blériot kontrastuje třeba robustní VBŠ Kuňkadlo.
Stejně jako je expozice Národního technického muzea dokumentem technologického optimismu, jsou kompozice Sciarrina a Nona odrazem optimismu hudebního. Tedy přesvědčení, že tak jako naše životy usnadní krásné nové stroje, tak nové hudební techniky pomohou dosáhnout nových prožitků a nových sdělení.
S odstupem dekád oba tyto druhy optimismu prošly či procházejí zatěžkávacími zkouškami, z nichž vycházejí s různou mírou úspěchu. Ten večer v prostoru plném nejrůznější mašinérie příjemně, rovnou měrou nostalgicky i utopicky, ukazoval, že kdysi nové techniky svou magii neztratily.
