Ensemble Opera Diversa se rozloučil s koncertní sezonou ve vnitrobloku.
Již od počátku svého vzniku před více než dvaceti lety se Ensemble Opera Diversa soustředí na objevné hudební a divadelní programy s důrazem na hudbu 20. a 21. století. Jak stojí v programovém textu koncertu, který se odehrál 2. června na zahradě brněnského Ústavu hudební vědy: „Jedinečnost souboru je zčásti způsobena jeho trojjediností – autorské hudební divadlo, orchestrální nebo komorní koncerty se zajímavou dramaturgií a koncerty komorního sboru Ensemble Versus.“ Snaha o nevšední dramaturgii stála i na počátku myšlenky koncertu s názvem Busking podle stejnojmenné skladby HK Grubera, uvedené v české premiéře. Mezi nejčastější definice buskingu patří, že se jedná o způsob pouličního umění, provozovaného na veřejných prostranstvích. Odcházející dramaturg souboru Jiří Čevela v programovém textu uvádí, že „moderní estetika pouličního umění proměňuje veřejný prostor v galerii emocí.“ Navazuje tak na dříve realizované open-air projekty souboru, například „polohappening“ Paprsky světla v brněnských parcích, který měl ke konceptu buskingu nejblíž.
Budeme-li pátrat dál, zjistíme, že kořenem slova busking je španělské sloveso buscar – hledat. Hledání nových cest ve vztahu k posluchači i k hudbě samotné bylo „Diverse“ vždy vlastní, avšak slibované propojení vysoké umělecké interpretace s neformálním formátem pouličního umění se tento večer souboru přes veškerou snahu podařilo naplnit jen z části. Myšlence bezbariérovosti mezi pódiem a posluchačem sice chvályhodně nahrávalo útulné prostředí zahrady Ústavu hudební vědy s lavičkami a lehátky a možností popíjet limitovaný drink Buskeroni během koncertu, jinak byl ale samotný koncept večera spíše tradiční.
Kontrasty ulice a vnitrobloku
První polovinu večera zahájil Rock, concertino pro elektroakustickou kytaru a smyčce Miloše Orsona Štědroně z roku 2014, jehož tvorba není ansámblu neznámá (viz například nedávné uvedení písňového cyklu Shifting Sands na básně Ivana Blatného pro soprán a klavír). Skladba členěná do vět I. Rock – II. Barock – III. Rock-ballade – IV. Jazzrock svou polystylovostí sice velmi dobře zapadá do konceptu programu, slibujícího nečekané prolínání žánrů, přesto mohla posluchačský dojem v celkovém kontextu spíše tříštit. Následující skladby první poloviny, Cestování za vínem Ondřeje Šárka a Koncert pro smyčce a orchestr D dur Antonia Vivaldiho totiž představují samy o sobě tak veliký stylový i výrazový kontrast, že vnitřní kontrasty Štědroňovy kompozice spíše zastiňují. Možná jde o dílo, kterému by skutečně lépe slušela ulice než příjemný vnitroblok. Ve třetí větě se orchestru pod taktovkou kmenové dirigentky Gabriely Tardonové podařilo klenutě rozeznít harmonie a barvy, což by v ruchu velkoměsta patrně možné nebylo, nicméně rytmickou rozkolísanost druhé věty by pravděpodobně ulice skryla. Celkově skladbě místy chyběla preciznost, zato vynikala syrovým a barevným zvukem. Za povšimnutí stojí velmi pokorný a citlivý, avšak pregnantní výkon slovenského kytaristy Daniela Kéryho.
Světová premiéra Cestování za vínem pro akordeon a smyčce skladatele Ondřeje Šárka s nádechem francouzského šansonu do prostoru vnitrobloku svou hudební nekonfliktností naopak dobře zapadla. I orchestr v ní nabyl větší lehkosti a jistoty – bylo znát, že Šárkovu hudbu nehraje poprvé. Pokud bylo cílem letos zkomponované skladby vytvořit bezstarostnou letní atmosféru, pak bylo vše splněno. Sám skladatel totiž v programovém textu posluchače pomyslně zve k neformálnímu zastavení u sklenky dobrého vína. Nepokrytě eklektické skladbě, kterou Šárek ozvláštnil francouzským valčíkem na pět dob se zvukem táhlé moravské písně v lydickém modu, tak asi nelze vytýkat absenci větší hloubky. Tu by mohla přinést Šárkova oblíbená polyfonní práce s hudebním materiálem, i ta je zde ale podřízena celkovému ležérnímu dojmu. Nenuceně působila i svěží interpretace výborné akordeonistky Anežky Gebauerové. Vítr se opíral do větví javoru uprostřed dvora, z oken fakultní kavárny vykukovala usměvavá provozní Kalli a skutečně zde došlo k nějakému zastavení, byť ne přímo uprostřed rušné ulice. Areál vnitrobloku ostatně tolik možností ke vtáhnutí posluchačů zvenčí nenabízí, přesto se několik kolemjdoucích podél sousedního parkoviště zastavilo a se zaujetím sledovalo děj.
Zpěvnost Šárkovy skladby vytvořila spíše nenápadný můstek k závěrečné skladbě první poloviny, Vivaldiho Koncertu pro smyčce D dur. Orchestru Vivaldi sedl bezpochyby nejlépe (svým způsobem se jedná o návrat k diversním kořenům) – umně zvolené tempo dávalo vyniknout pěkně klenutým frázím a technicky se jednalo o nejvíce precizní nastudování večera. Metronomicky přesný Patrik Červák dokázal z klávesové imitace cembala dovedně vyloudit odpovídající dynamiku. Po přečtení poznámky dramaturga „je to hudba v pohybu, určená pro lidi v pohybu“ se ale nelze ubránit myšlence, že i této skladbě by možná pro tyto účely více slušelo prostředí tepajícího velkoměsta.
Chaos a tradice
Po pauze, která skvěle zafungovala jako formální i neformální předěl (prostor k osvěžení a diskuzi ve fakultní kavárně), zazněla česká premiéra skladby Busking pro trubku, akordeon, banjo a smyčcový orchestr HK Grubera z roku 2007. Toto dílo nejde ostatně jako celý koncert spolehlivě zařadit do nějaké škatulky. Jako by oba trochu tápaly, čím chtějí vlastně být. Rozsáhlá a těžko uchopitelná Gruberova kompozice jde navzdory svému názvu tak trochu proti konceptu buskingu. Lze si jen stěží představit běžného posluchače, který se zastaví k poslechu tohoto půlhodinového díla. Poutavě se mu však mohou jevit místa, která vykazují Gruberův pevný základ v tradici. Ta také vyšla interpretačně nejlépe (ansámbl má s prováděním Gruberových děl již zkušenosti – například z českých premiér světoznámého pandemonia Frankenstein!! či Houslového koncertu č. 2 Nebelsteinmusik). Gruberovo okázalé zalíbení v chaosu a rebelství v pasážích, které s trochou nadsázky znějí jako nekontrolovaná veřejná zkouška, ovšem představuje mimořádnou interpretační i posluchačskou výzvu. Nejvíce prostoru ze sólistů dostal ve skladbě vynikající trumpetista Vít Otáhal, jinak byly sólové party zkomponovány spíše nerovnoměrně, což ještě více umocňovalo záměrný dojem chaosu. V programovém textu se dočteme, že Gruber do tváře evropské avantgardy vrátil tonalitu, humor a ironii. Skladba však místy připomíná spíše ironický úšklebek. Hudební materiál je koncipován jako nepřetržitý proces dekonstrukce, je tedy velmi obtížné držet s ním krok, dostat ho pod kůži, vytvořit si k němu vztah. Orchestr v čele s dirigentkou Tardonovou se s tímto požadavkem statečně pral, v pomyslné linii dekonstrukce (chaos) – konstrukce (tradice) ovšem zcela pochopitelně vítězila tradice, kdy byla doslova patrná radost ze souhry. Do úplného rozkladu ovšem Gruber svůj Busking dojít nenechá, což by vlastně mohlo vyústit v zajímavou katarzi, která se závěrem spíše nedostavuje.
Soudě podle četných diskuzí o přestávce i po koncertu a zvědavých reakcí kolemjdoucích se zdá, že poslední koncert diversní sezóny své poslání naplnil. Skutečně proměnil veřejný prostor v galerii emocí. V duchu původu slova busking je snad důležitější odvážně hledat než nalézt.