O řekách, komunitách, paměti a písni
V době, kdy krajina široko daleko vysychá, pokud zrovna přímo nehoří, se člověku myšlenky snadno stočí k otázce, jak se vyrovnávat s proměnami krajiny, na kterou byl zvyklý. A i když dnes tyto změny nabírají na tempu, s něčím podobným se lidé čas od času museli vyrovnávat i v dobách minulých. Na Tchaj-wanu vznikl celý okruh písní – lidových i moderně-populárních – spojených s řekou Tamsui. Ta byla dříve vyhlášená svou krásou a opěvována, jako třeba touto kvartetní verzí lidové písně.
V 80. letech 20. století začala být řeka Tamsui více a více znečištěná průmyslem, což vedlo až k popularitě rčení „To radši skočím do Tamsui.“ Populární zpěvák Luo Dayou v roce 1984 natočil k tématu píseň Super Citizen:
Ten rok, když jsme seděli u řeky Tamsui, viděli jsme před očima, jak kolem nás pluje odpad z Tchaj-peje.
Z dálky se valil hustý kouř; hora odpadků spustila ohňostroj a my jsme jásali!
Drazí občané Tchaj-peje, vzkvétající město Tchaj-pej; odpadu k spálení bude vždycky dost; všichni spolupracujeme s jediným cílem.
Skočme od Tamsui na jiný kontinent, do amerického Ohia, kde podobný osud potkal řeku Cuyahogu. Ta byla ve druhé polovině 20. století tak plná průmyslového odpadu, že se občas sama od sebe vznítila. I o této řece vznikla řada písní. Jednu napsal Randy Newman v 70. letech.
Další skupina R.E.M. v dekádě následující.
V českých zemích zatím řeky nehoří, nicméně jistou tradici tu citlivost k ekologickým tématům má, historicky je silně spjatá s trampským hnutím a jeho hudbou, o čemž jsem se již kdysi zmiňoval.
A co lidová hudba, spjatá s krajinou tak nějak hluboce a esenciálně? Ve starších sbírkách toho sice o lesích a řekách najdeme mnoho, ale střety s průmyslem a jeho negativními důsledky buď do písní explicitně nepronikly, nebo tehdejší sběratele nezajímaly. Pozoruhodný, byť spíše ojedinělý příklad se mi nedávno vyloupl v archivu Etnologického ústavu, a to z 50. let. Tehdejší doba folklor využívala propagandisticky, na pódiích se tančilo pod portrétem Stalina a vznikaly nové lidové písně oslavující kolektivizaci a kombajny. Socialističtí sběratelé v terénu dokumentovali nový, uvědomělý lid, ale dařilo se jim naštěstí zaznamenávat i ty projevy, které nebyly příliš v souladu s oficiální politikou. Takové písně samozřejmě nebylo možné zveřejňovat, v archivech ovšem alespoň zčásti zůstaly. A mezi nimi i jeden zajímavý příklad reakce na střet přírody s betonem.
V letech 1954–1961 byla vybudována vodní nádrž Orlík – ta sice stojí na Vltavě, ale zasahuje i tok Otavy. A právě v oblastech, které měly být zasaženy mohutným vodním dílem, sbírala v roce 1959 dvojice etnografů Jaroslav Markl a Hannah Laudová písně a vyprávění místních lidí. Od místního baviče a plodného tvůrce Františka Hory v obci Topělec nedaleko Písku zapsali kousky spadající do výše zmíněných kategorií opěvování socializace venkova, ale také třeba lehce erotickou ódu na prodavačku v místní prodejně Jednoty nebo právě píseň nadepsaná „Na zátopu“ o lokalitě, která dala název této Zkoušce sirén.
Já se toho tolik bójím
a z těch chvílí já mám strach,
až nám budou zatápěti,
ten náš milý Smetiprach.Připravíme věnec kvítí,
házet budem v řeky proud,
na ty krásy obou břehů,
že máme zapomenout.Já po stezce chodit budu
aneb s klíčem někde stát,
až kapela smutné písně,
tam u těch chat bude hrát.Snad přijede také Praha,
smutnou budou zpívati,
až budeme ten starej mlejn,
až budeme bourati.Bejvalo tu tak veselo,
taky se tu zpívalo,
dyž se tady obilíčko,
na tu mouku mlívalo.Zvonivý smích hezkých mleček
mlýnicí se rozlíhal,
když krajánek různé zvěsti,
o té lásce povídal.A hastrmánek své housličky
na to kolo zavěsí,
nebude nám více hráti,
už ho tu nic netěší.Hukot jezu též umlkne,
neuslyšíš do dáli,
vždyť nám tady hezký žábky,
vždycky stávaly.Všechno konec musí vzíti,
prápor smutku zavlaje,
až nám tady naposledy
známý Standa zahraje.
Na rozdíl od R.E.M. či dalších, jejichž hudební komentáře jsou srozumitelné globálnímu publiku, píseň, již Markl s Laudovou zapsali v Topělci bude posluchačům mimo místo a dobu svého vzniku dávat asi jen málo smyslu. Takže vysvětlivky (detaily pro zájemce jsou zde): Smetiprach byl mlýn na Otavě, doložený již ve 14. století, jméno mu dal ve století 16. mlynář Matěj Smetiprach. Za první republiky se součástí mlýna stal penzion, vedle místních se sem jezdila bavit i pražská smetánka, třeba R. A. Dvorský, během války majitel ukrýval lidi, po nichž pátralo gestapo. Po komunistickém převratu se mlít přestalo a restauraci převzala Jednota, společenský život však zjevně pokračoval. Ke slovům „hezký žábky“ v předposlední sloce zpěvák dodal, že ony žabky byly „v plavkách“. „Známý Standa“, který měl hostům naposledy zahrát, byl Stanislav Filip, bratr majitele mlýna. V době vzniku písně byli již místní lidé informováni o chystaném zaplavení oblasti a skrze píseň se tak loučili s oblíbeným místem. K demolici skutečně krátce poté došlo. Paradoxně možná mohl mlýn Smetiprach stát dodnes. Místo se totiž nachází na samém okraji zátopové oblasti a při běžném stavu vody je vidět i původní jez. Píseň o Smetiprachu každopádně připomíná, že změny zasahující přírodu vždy zasahují i lidská společenství. V současnosti bujně se rozvíjející oblast zvaná ekomuzikologie a obory s ní související jsou pak reakcí na to, že stále silnější změny lidé potřebují zpracovat, třeba právě skrze hudbu.
