Jistě jste to někdy zkoušeli: plastové pravítko se položí přes okraj stolu a prstem se drnkne o jeho volný konec… Německý improvizátor, kytarista a stavitel experimentálních hudebních nástrojů Hans Reichel to zkoušel také. A tak vznikl daxophone.
Zdrojem jeho zvuku je dřevěný jazýček upevněný v dřevěném bloku v němž jsou zabudované piezoelektrické snímače a výstupní konektor jack. Jazýček se rozeznívá smyčcem, ale lze na něj též drnkat či klepat. Výška a barva zvuku se ovládá přikládáním dřevěného špalíku z pražci, zvaného dax. Barva zvuku závisí též na pozici smyčce, druhu dřeva a tvaru kmitajícího jazýčku. Ten je u daxophonu výměnný, osvědčené tvary lze najít na webových stránkách Hanse Reichela www.daxo.de, kde je též ukrytý podrobný popis a návod na stavbu tohoto nástroje. A protože Reichel se zabývá též písmem, uložil tvary jazýčků ve formě fontu nazvaného Daxoph.
Daxophon patří do skupiny frikčních idiofonů, kam patří též skleněná harmonika, pila, hřebíkové housle a několik dalších nepříliš známých nástrojů. U idiofonů je zdrojem zvuku celé těleso nástroje nebo jeho podstatná část, která kmitá jako třírozměrné těleso. Tyto kmity jsou obvykle velice složité, zvukové spektrum idiofonů proto bývá bohaté a skládá se z mnoha neharmonických složek. Frikční nástroje jsou rozeznívány třením, nejčastěji pomocí smyčce, který předává nástroji energii potřebnou ke vzniku zvukových kmitů. Interakcí mezi smyčcem a kmitající částí nástroje vzniká mechanická zpětná vazba, v jejímž důsledku dochází k synchronizaci jednotlivých harmonických složek a tím ke vzniku tónů z převážně harmonickým spektrem. U daxophonu se oba popsané mechanismy vzniku zvuku setkávají, výsledné zvukové možnosti posuďte sami.
Reichelovu improvizaci nejen na daxophone lze nalézt třeba zde:
Jiné pojetí předvádí Mark Stewart:
Jak se daxophone pojí s dalšími nástroji, ukazuje Michael Hearst:
A na závěr trochu decentní multikulturní polystylovosti:
