Zs: Grain
Northern Spy Records (https://northernspyrecords.com)
Proměnlivá brooklynská sestava Zs, shromážděná okolo saxofonisty Sama Hillmera, přichází s novým materiálem, který míří daleko za hranice naší představivosti. Po vynikající čtyřhodinové kompilaci Score – The Complete Sextet Works 2002-2007, vydané v minulém roce, můžeme bez jakýchkoli pochyb zařadit toto uskupení po bok klenotů americké experimentální tvorby na hranicích (a často za nimi) noise, freejazzu a avantgardního rocku, jako byl například Gastr del Sol (David Grubbs, Jim O‘ Rourke) či jako je hyperaktivní John Zorn. Od zredukované sestavy (dvě kytary, saxofon a bicí) se posluchač nedočká produkce, která by měla cokoli společného s rockem. Album je prozaicky rozděleno do dvou částí: Part One, Part Two. Na první poslech je těžké rozeznat původ zvuků a bez obeznámení s nástrojovým obsazením trvá určitou dobu než se začneme orientovat ve zvukové spleti, protkané silnou vrstvou efektů, vazeb, ruchů a vysokofrekvenčních hvizdů. Kytarové plochy znějí místy nerozeznatelně od FM syntezátorů, místy mohou připomenout odvážnější tvorbu Richarda Pinhase, deleuzovského kytaristy spolupracujícího s Wolf Eyes, Noëlem Akchoté či Merzbow (nelze než doporučit výtečné album Rhizome, vydané v roce 2011 na Cuneiform Records). Zs se nikdy efektů nebáli, zároveň neskrývají pod horami krabiček své hráčské dovednosti, ale naopak je pomocí práce s efekty dovádějí k dokonalosti.
Zdůrazňování zručnosti hudebníků může v kontextu experimentální hudby znít poněkud jalově, leč zrovna v případě Zs jde o případ, kdy školenost hudebníků a určitá virtuozita může být přetvořena v třaskavý materiál. Zs znějí dostatečně „punkově“ neupjatě, spontánně a zároveň postupují s tvrdohlavostí, precizní suverenitou a až akademickou zvídavostí. V polovině první části přichází zasněné shoegazeové momenty, ovšem pouze na pár okamžiků než jsou narušeny vysokofrekvenčními pískáním, původem snad z útrob saxofonu, prohnaného množstvím efektů. Celkový mix je dost odvážně („noisově“) pojatý, má obrovský dynamický rozsah, při hlasitějším poslechu vám album svými prudkými změnami přichystá nejedno překvapení, které ale není nijak nepatřičné a obrovskou překypující energii kapely se daří udržet na uzdě. Část druhá začíná výtečnou pasáží plnou hřejivých rozostřených lo-fi ploch, dronů, postupně disociovaných a rozbitých do kratších zasmyčkovaných fragmentů. Produkce kapely je podrobena digitální rozborce, místy připomínající raný glitch. Veškeré analogie jsou však dosti nepoužitelné, neboť Zs vytvářejí unikátní a proměnlivý materiál, který se při pokusu o kategorizaci za okamžik s nepodbízivým úsměvem promění v něco neočekávaného. Hudba skupiny Zs tak zabraňuje posluchači ustrnout v jednom způsobu poslechu, dynamický rozsah vyvolává pokušení otáčet knoflíkem hlasitosti zesilovače, kterému je třeba odolat a vychutnat si fyzické účinky zvuku, bez ohledu na to, že si o vás sousedé nepomyslí nic hezkého.
Album bezpochyby nabourává složky psyché zodpovědné za vzpomínky na neprožité chvíle – při poslechu se dostavuje nezodpověditelný pocit déjà vu – u některých, náhle se vynořivších motivů se ozývá: tohle jsme již někde slyšeli, není-liž pravda? Ale pravda to zřejmě není, neboť zdroj se pochopitelně nepodaří nikdy identifikovat, a pocit déjà vu se navíc s postupující hudbou kamsi vytratí. Výsledný materiál je velice pestrý. Zároveň nelze říct, že by se zvuková pásma ztrácela v bezcílnosti, materiál alba je pevně strukturovaný do oscilací mezi hlučnějšími a klidnějšími momenty. Klíč je ale v tom, jak jsou oba momenty propojeny. I přes náhlé přechody od zuřivých rytmických záchvěvů, místy připomínajících breakcorovou produkci, ke komornímu ambientu nezní album jako postmoderní pastiš ve stylu „Anything goes“, ale naopak si zachovává pozoruhodnou soudržnost, zejména v barvě zvuku, která je konstantně rozostřená a zrnitá, jak napovídá název desky. Grain je album ve světě posedlém kombinatorikou hudebních žánrů jen velmi těžko zařaditelné a je hezkým příkladem, jak může tvorba stále překvapovat.
