Německý elektroakustický mág Nicolas Wiese (ročník 1976) opravdu nejiskří humorem, ale jeho „filharmonická hlukařina“ od A do B překypuje nevšedními nápady. Počáteční skladba nazvaná lakonicky A1 (neboť jsme na klasickém vinylu) má sice jednoznačnou jiskrozřivost, ale záhy upadáme do temných tenat, která vrcholí na straně B v zádumčivé poémě s vnitřní nonverbální filozofií. Je to sonda do řečišť postindustriálního věku non plus ultra, ale díky samplovaným akustickým nástrojům také jistý návrat do lůna přírody a základních archetypů našeho jsoucna. Odhaluje temné zákruty našich duší, s nimiž můžeme souznít, nebo se jim zbytečně vzepřít. Lyrická nota a matematický modul v dokonalé symbióze. Teorie a praxe jdoucí ruku v ruce. Dílo, které vás může vcucnout a posléze vyplivovat v mikrostrukturálních útržcích. Hudba pro meditaci, kde okolní svět přestává nabírat konkrétní rozměry a nabízí vám imaginaci bez jasných obrazů. Jednoznačně ideální pro formát LP, kdy máte při obrácení desky čas vrátit se na chvíli do reálného světa a třeba vytřít podlahu, abyste se posléze navrátili do ikonických schémat něčeho nereálného, ale přesto dotčeného jasnými fyzikálními zákony.
Rakouský DJ Dieter Kovacis aka dieb 13 (ročník 1973), odchovanec vídeňské avantgardy osmdesátých let minulého století není rozhodně prvoplánovým turntablistou, který šolíchá omšelé desky ve správném rytmu ojíněných posluchačů nočních klubů. Za zmínku stojí například jeho spolupráce s Billy Roisz, Martinem Siewertem či Christofem Kurzmannem a v neposlední řadě s britským excelentním vokalistou Philem Mintonem, kde nonšalantní skřeky jen jemně doplňuje zcela správnými vruty a skruty. Nový sólový opus dieba 13 je odkazem na overtury oper devatenáctého století v poněkud svérázném hávu. V pětadvacetiminutovém majstrštyku zde prolíná odezvy dávných časů a současných technologií. Dokáže propojit pararomantismus se vší drobnohledně prezentovanou pompou, která jde ruku v ruce s digitálním světem. Minimalismus a noise se tu střetávají na asfaltové podložce., kde to místy brní a uvádí posluchače do kataklyzmatického stavu, aby se některé motivy vznesly do přes filibrální ptakozpěvy až do industriálních výšin, ale vše ústí do vzájemně se rozpolcujícho postkatarzního vyústění. Růžový vinyl má i druhou stranu, která se sice dá prakticky přehrát, ale je jen jakousi smyčkou, která reflektuje opakující se nonsensy tohoto světa. A je tam vizuální poselství, které je mně skryto. Každopádně strana A je fenomenálním zvukovým zážitkem par excellence. Jeho „pingpongová“ kreace má totiž působivost jak na posluchače současné vážné hudby, tak může okouzlit i příznivce bigbítu či čistě zvukových eskapadád.
