Jacques Demierre: Breaking Stone
Tzadik (www.tzadik.com)
Švýcarský skladatel, pianista a vokální experimentátor Jacques Demierre se pohybuje na pomezí free jazzu, svébytné vážné hudby a lingvistických excesů. Za svou bohatou kariéru spolupracoval například s Barre Philipsem, Ursem Leimgruberem, Thomasem Lehnem, Sainkho Namtchylak, Butchem Morrisem, Rogerem Turnerem, Okkyung Lee, Rhodrim Daviesem, Elliottem Sharpem a mnoha dalšími. Ve svém díle zkoumá možnosti klavíru a hlasových ekvilibristik od filigránsko-minimalistických poloh přes bouřlivé víry tónů a jazykových krkolamů. Před nedávnem mu vyšlo profilové album Breaking Stone v prestižní edici Composer Series na labelu Tzadik vedeném věhlasným Johnem Zornem.
Úvod tohoto opusu patří triádě Three Pieces For Player Piano, kde v relativně drobnokompozicích předvádí autor a zároveň interpret nesmírný drive a vyvolává na své klávesnici opravdovou bouři. Jsou to jakoby etudy, ale s klenutou stavbou a perfektní kadencí. Vynikající prolog odhalující jeho brilantní techniku i dynamické myšlení. Esenciální úvod do Jacquesovy poetiky, jak ji předvedl na svých dřívějších fenomenálních sólových projektech či v sounáležitosti s jinými hudebníky pod vlastní kuratelou. Průchozí průvodce až matematicko-básnickou strukturou.
Následující téměř jedenáctiminutová skladba Sumpatheia z roku 2007 pro housle a kytaru ukazuje Demierrovu zádumčivější tvář. Brilantní muzikanti – Denitsa Kazakova a Jean-Christophe Ducret – tu dokazují dokonalé souznění s danou partiturou a ta jim zároveň nesvazuje prsty ani struny, naopak jim dává prostor pro vzájemnou interakci. Tohle je empatie non plus ultra v komorní souhře s jemnými výkrutami, kde si jdou oba hráči po krku svých nástrojů v tom nejkrásnějším a nejněžnějším slova smyslu.
Titulní majstrštyk trvá plných čtyřicet minut a Jacques tu střídá údery do jednotlivých kláves i průběžné laufy a náruživé i decentní prohrabování strun s i patřičným vrzáním. Jeho hlasový projev tu pak sahá od hláskování přes zajíkání, chrčení, mručení, úpění, až modlitebné vzývání, vzlykavé naříkání, empirické kníkání a ledacos dalšího. I tato obrovská plocha unese rozbíjení elementárních „minerálních zdrojů“, protože přináší myriádu variací a stále se valí vpřed s nápaditě nenápadnými odkazy na předešlé gejšlení. Tady Demierre dospívá a „dozpívává se“ naprosto na dřeň věci a vytváří tak obraz postpostmoderního vnímání světa se všemi odkazy do minulosti v novém hudebně-filozofickém paradigmatu. Z určitých postulátů postmoderních filozofů již historie skončila, ale ta hudební tedy zrovna v případě tohoto excelentního alba rozhodně ne.
