V tom šestaosmdesátým roce bylo nádherný jaro! Polovina dubna, a slunce už pálilo jak v létě! Chodil jsem na výlety, navštěvoval romskou osadu, svět jak z jiný planety, v Košicích jsem sháněl desky Ursinyho, Fermáty a Lasici se Satinským, po každé procedůře jsem šel na to strašný šarišský pivo. Jenže po dvou týdnech v ráji se něco stalo! Toho brzkýho rána, vlastně ještě úsvitu, když jsem nemohl spát a kouřil v okně jednu ze svých „uspávacích“ cigaret, spatřil jsem několik podivných postav. Vypadaly jak kosmonauti, chodily mezi lázeňskýma budovama a šmejdily nějakejma přístrojema po zemi. Ty vole, co tady dělá ta protichemická jednotka? Když se jeden z nich přiblížil až pod mý okno, viděl jsem jasně, že má v ruce ten samej přístroj, kterým se na šachtě měří bohatost uranový rudy. Oni mají radiometry! Nedalo mi to, a tak jsem na něj zavolal, co tady prováděj. Zvedl hlavu a rukou mi rázně pokynul, abych zalez. Chvíli jsem ho ještě přikrčenej pozoroval, ale když tou rukou začal plácat vzduch jak šílenej, zasmál jsem se a šel do postele…
Do hajzlu! Kromě nich ještě nikdo jiný tehdy nevěděl, že před dvěma dny vybuchl Černobyl!
A ta podělaná Ukrajina coby kamenem dohodil!
Takto vzpomínám na Černobyl ve své dosud nedokončené autobiografické próze pod všeříkajícím titulem Radioaktivita. To, co se stalo 26. dubna 1986, Sověti tutlali skoro týden, než se to provalilo na veřejnost. My, co jsme pobývali v lázních Štós na východě Slovenska, určeném pro horníky uranových dolů, jsme byli druzí na ráně. A některým se havárie černobylské jaderné elektrárny stala i osudnou, ale to se nedá dokázat, když pracovali roky v radioaktivním prostředí. A před Listopadem se s úrovní radiace v dolech moc hlava nelámala. Pravidelná měření se prováděla až od roku 1990 a stávalo se, že při změnách atmosférického tlaku uranová ruda uvolnila třeba i stonásobně vyšší množství nebezpečného radonu, než je norma, takže jsme nesměli sfárat i po celý čas směny, než se důlní prostory dostatečně vyvětraly.
Černobylská katastrofa nezůstala samozřejmě stranou spisovatelů, filmařů, výtvarníků a hudebních tvůrců. Pokusil jsem se tedy o reprezentativní nástin takové reflexe v souvislosti s hudbou a obecně zvukem. Tak třeba švédské trio Das Orchester vzniklo v roce 1999 díky inscenaci divadelního kusu podle knihy Modlitba za Černobyl běloruské spisovatelky Světlany Alexejevičové (mimochodem laureátky Nobelovy ceny za literaturu v roce 2015). Neobvyklé složení tria – zobcové flétny (Kerstin Frödin), violoncello (Chrichan Larson) a trombón (Ivo Nilsson) – bylo taktéž výsledkem tématiky hry, neboť prý barevně a výrazově nejlépe vystihovalo radioaktivního ohrožení. Na základě inscenační hudby vznikla pětidílná svita Chernobyl Consorts, již napsal violoncellista Larson. Objevila se pak na loňském albu tria pod názvem Consorts – Swedish Contemporary Music.
Jacob Kirkegaard, Dán žijící v Německu, vytvořil pozoruhodné zvukové dílo v rámci projektu Aion (2006). Natáčel zvuk z prostředí rozpadajících se budov v radioaktivní Zóně. Snažil se zachytit fenomén radiace, ono neslyšitelné ohrožení prostřednictvím zvuku ve čtyřech opuštěných prostorách v okolí černobylské elektrárny – bazén, koncertní sál, gymnázium a kostel. Poté opakovaně, a to až desetkrát, zaznamenal jejich přehrání v každé lokalitě, čímž se zvukové stopy sčítaly a vznikly tak hluky, hučení a bohatá škála alikvótních tónů. Umělec se netajil tím, že byl inspirován dílem Alvina Luciera I´m Sitting In A Room z roku 1970.
https://fonik.dk/works/aion.html
Do hry vstoupil též poměrně nový fenomén – tzv. sonická žurnalistika, jakýsi ekvivalent fotožurnalismu. Její náplní jsou terénní nahrávky jako dokumentace míst a událostí, včetně nastolení i zodpovězení zneklidňujících otázek s nimi souvisejících. Britský umělec a hudebník Peter Cusack navštěvuje především nebezpečná místa na naší planetě. V Černobylu byl dvakrát, v květnu 2006 a červenci 2007, přičemž nahrával volně žijící živočichy, pípání radiometru, tajuplné opuštěné místnosti ve městě duchů Pripjať, tradiční písně a básně obyvatel v postižené oblasti apod. V roce 2012 vydal label Recommended Records album, jež tyto (a další nahrávky) obsahuje – Sounds From Dangerous Places.
https://sounds-from-dangerous-places.org/chernobyl.html
Americký drum´n´bassový a elektronický muzikant KeokiTrask stvořil hudbu k dokumentárnímu filmu The Last Lament. Ten natočil dvaadvacetiletý německý filmař Jan Fabi, který v červnu 2014 navštívil Černobyl. Získal 3. cenu v soutěži Deutscher Jugendvideopreis 2015.
Ambientaria Records je francouzský netlabel, vydávající kvalitní dark-ambientní hudbu souborů z Evropy a USA. Šířena je pod licencí Creative Commons. V roce 2011 se zde objevila kompilace k 25. výročí černobylské katastrofy pod všeříkajícím titulem Remember Chernobyl, spojený též s dalšími občanskými, politickými a humanitárními aktivitami:
https://ambientariarecords.wordpress.com/chernobyl-25th-anniversary-project/
Také slavní tvůrci z oblasti šoubyznysu nejsou němí. Respektive se v dokumentech a klipech, týkajících se Černobylu, využívá dramatická filmová hudba, použitá předtím třeba i v bezduché akční podívané. Proto v srdcervoucímu klipu o černobylské apokalypse na Youtube zní skladba Escape, již zkomponoval věhlasný skotský skladatel Craig Armstrong pro film o dvojici britských lupičů-gentlemanů Plunketta a Macleana (1999). Tato skladba je zhusta využívána k filmovým upoutávkám, dokonce provází britskou humoristicko-motoristickou sérii Top Gear! Nevím, v případě Černobylu mi to zavání laciností, ve spojení s obzvlášť emotivními obrázky i citovým vydíráním. Ale na druhou stranu to může pohnout osrdím otupělého stáda, bůhví…