Mike Patton a John Erik Kaada se sešli před dvanácti lety ke spolupráci na albu Romances, na němž smíchali popově romantické melodie s hlukovým smetím do celku plného zvratů. Od té doby Mike Patton prošel hromadou dalších sólových i kolaboračních zákrut a Kaada složil hudbu k řádce filmů. Teď se tito parťáci opět shledávají, ovšem oproti předešlé desce není poměr sil tak vyrovnaný. Pattonův hlas je tu vlastně jen jako jeden z nástrojů, zahnětený do těsta z orchestrální opulence a decentních elektronických efektů.
Kalifornský zpěvák je jedním z vokalistů, jehož kroucení hlasivek dostalo z divné hudby do Hollywwodu; tak jako Blixa Bargeld skučel v Mumii nebo Diamanda Galás vřískala v Drákulovi, úpěl Patton za upíry v Já, legenda. A nová deska jako by byla nabídkovým katalogem pro filmová studia. Série náladových kompozic, dramatických, strašidelných, westernově rozevlátých (včetně twangu kytary a epické trubky jak ze zlatých hitů Ennia Morriconeho). Patton v nich pak buď dubluje orchestrální hlasy, nebo k nim vytváří protiklad žbrbláním, kvílením a blekotáním. Jistě by se tady dal vybrat pěkný kousek do nějaké další Hry o trůny nebo do čehokoliv, co natočí Quentin Tarantino, ve srovnání s Romances se nelze ubránit zklamání z absence byť jen chvilky překvapení. Nasadí-li skladba určitou polohu, nic ji z ní nevykolejí. Bohužel ani melodické nápady nejsou tak silné, aby dokázaly utkvět v hlavě. Poslouchá se to příjemně, jedním uchem dovnitř, druhým ven. Pochodové rytmy, které dostávají velký prostor, dobře poslouží ve sluchátkách při procházce po hřbitově či imaginárním válečném poli. Při opakovaném poslechu se ale začne vkrádat nuda. Pokud si chcete poslechnout Mikea Pattona v něčem přkvapivějším, je naštěstí stále dost jiných možností.
Kaada / Patton: Bacteria Cult
Ipecac (https://ipecac.com)