„Kometa není zlá, nemá v plánu někomu ublížit. Jen podléhá složitým fyzikálním zákonitostem. Stejně tak není cílem mojí hudby být záměrně náročná na provedení i poslech. Jen se neúprosně drží svých vlastních pravidel.“ Tak vysvětluje dánský skladatel Jexper Holmen principy své skladby Oort Cloud, hodinu trvající masy pro dva akordeony a saxofon, která zazní v pondělí na festivalu Contempuls. Oortův oblak, pojmenovaný po holandském astronomovi Janu Oortovi, je shluk kamenných či ledových těles obíhajících kousek za hranicí sluneční soustavy. Podle některých hypotéz je možné, že se tato tělesa pod vlivem gravitačních sil mohou střetnout s některou z planet. Třeba se Zemí. Kosmická inspirace dala Holmenově kompozici jméno, nicméně výchozí inspirace byla čistě zvuková. Zážitek z koncertu v kostele, jehož dozvuk zcela rozmazal hudbu, která v něm zněla. To, co u jiné skladby může škodit, se Holmen rozhodl využít kreativně, a vytvořil hudbu „vyzývající k ponoření do chaosu.“ S interprety se Holmen skutečně nemazlí; sopránsaxofon hraje po celou dobu multifonika, tedy vícezvuky na jinak jednohlasý nástroj, a zároveň používá tzv. cirkulární dech k vytvoření dojmu nekonečného zvuku.
Posoudit náročnost posluchačskou je složitější, každopádně jde o hudbu plynoucí bez dramatického vývoje, kontrastů a jiných záchytných bodů. Dnešní fanoušek aktuální vážné hudby může mít samozřejmě s podobnými díly dostatek zkušeností skrze hudbu Mortona Feldmana, amerických minimalistů nebo třeba ze Stockhausenova rituálního opusu Stimmung. U Holmena se na výsledném dojmu podílí i jeho záliba v agresivních zvucích, k níž, jak vysvětluje v rozhovoru, se dostal přes poslech Aphexe Twina, dubstepu nebo death metalu. Podobně drsný zvuk, nikoliv v ambientně rozprostřené, ale naopak ostře rytmizované formě hraje hlavní roli ve skladbě Marula (2011) pro smyčcové trio a klarinet, v níž jsou tóny akustických nástrojů prohnány skrze kruhový modulátor, a takto zdeformovaný zvuk je pak smíchán s originálem. Srovnatelného efektu dosahuje ve varhanním tělocvičném kuse Mega Ketos (2013).
Kompozic pro symfonický orchestr a podobná větší obsazení v jeho katalogu mnoho nenajdeme. Hlavní pozornost zaměřuje na komorní obsazení, která mu umožňují pohrávat si se zvuky, propojovat akustické nástroje s elektronikou a požadovat po hráčích extrémní výkony. Smyčcové kvarteto ve Varuna I (2015) tak hraje skrze arzenál efektů běžný spíše u rockové kytary, saxofonová sekce v bigbandové psychedelii Lilith (2008) musí během celé skladby zároveň foukat do nástroje a zpívat. Podobné instrukce stojí v instrukcích k provedení Dysnomia (2009) pro basovou flétnu: současně hrát normální tóny, zpívat do nich a „frčet“ jazykem. To vše opět běží skrze kruhový modulátor, delay a reverb. Techniky vyvinuté skladateli vážné hudby během 20. století se scházejí na skladatelské paletě, aby posloužily zvuku, který má blízko k estetice punku nebo elektronické taneční hudby.
„Vzpomněl jsem si na obrázek srážky dvou galaxií. Ve skutečnosti jde o velmi dramatickou událost, kosmickou katastrofu, děje se to ale tak pomalu a v tak obrovitém měřítku, že z lidského pohledu může jít vlastně o krásnou podívanou.“ Filmovou paralelu bychom možná moli najít v úvodní scéně filmu Melancholia Larse von Triera, kde cizí planeta pomalu naráží do Země. Zkáza našeho světa podaná jako estetizovaný zážitek. V pondělí se Holmenovo hejno komet srazí s prostorem La Fabrika na Contempulsu, a publikum si bude moci vychutnat kosmickou katastrofu na vlastní kůži.