Amanda v roli fanynky skládá působivou poklonu Legendárním růžovým tečkám.
4. června se před měsíce vyprodaným Palácem Akropolis táhla dlouhá fronta složená zejména z fanynek Amandy Palmerové. Hlavní postavou koncertu byl ale Edward Ka-Spel, frontman angloholandských psychedeliků Legendary Pink Dots, jejichž obsáhlému dílu – od roku 1980 snad stovky alb – Palmerová společným albem a turné složila poctu. Pár recenzentů, jimž se nedostalo očekávané postdrážďanské burlesky, pak napsalo, že koncert byl na Palmerovou neobvykle pomalý. Neznajíce Ka-Spela ani houslistu Patricka Wrighta (alias Patricka Paganiniho), odbyli je nutnou zmínkou, aniž by tušili, že celý koncert je vystavěn jako Amandina pocta právě jim. Report, jehož autor by tuto informaci předal čtenářům, jsem na tuzemskojazyčných internetech nenalezl ani jeden.
Tohle je ovšem recenze alba, k němuž se turné jelo. Jmenuje se I Can Spin a Rainbow a rodilo se mnoho let. Amanda Palmerová je dlouholetou zarytou fanynkou Legendary Pink Dots, v sedmnácti letech uvedla – coby jeden ze svých prvních „opravdových“ uměleckých počinů – divadelní představení založené na jejich dvojalbu Asylum (1985), obdivovala jejich přístup k fanouškům a étos DIY soběstačnosti, na jednom turné jim dokonce prodávala merchandise… dlouhý text o tom, co letošnímu albu předcházelo, najdete na jejích stránkách.
Po roce 2000 jako by zájem o někdejší undergroundové hrdiny LPD upadal, z Palmerové se zato stala apoštolka využívání sociálních sítí, crowdfundingu a urob-si-sama strategií v tvorbě i sebepropagaci. Nemýlím-li se, je nejúspěšnější umělkyní Bandcampu, svou cestu k úspěchu shrnula v knize s příznačným názvem Umění požádat aneb Jak jsem se naučila nedělat si starosti a nechal lidi pomoci.
Přítomné album tedy vnímám i jako gesto hvězdy, která chce znovu vzbudit zájem o své hrdiny a pokusit se o to, aby se z jejích fanoušků stali i jejich. Domnívám se, že záměr může vyjít, album je totiž nadmíru povedené a, jak je u Amandy Palmerové, jež je i vydavatelkou, zvykem, online se šíří za libovolnou cenu. Můžete si ale koupit i CD, vinyl, bonusový singl a tričko.
Vystačí si se dvěma zpěvy, Amandiným klavírem, Edwardovou elektronikou a houslemi Patricka Paganiniho, jenž byl členem Legendary Pink Dots v osmdesátých letech a nezaměnitelně obohatil jejich mix psychedelie, new romance a kosmische-inspirací o nostalgické tóny vídeňských valčíků a jiné druhy pop music devatenáctého století. Patrickova odchodu dodnes značná část fanoušků LPD želí, o to vítanější jeho přítomnost na albu (a na koncertech) je. Palmerová, neboť se domnívám, že nejagilnějším iniciátorem díla je právě ona, jako by si na albu usmyslela vzkřísit svou nejmilejší inkarnaci Růžových teček a ponořit se do písňového světa, jenž ji tehdy tak okouzlil. Proto na albu najdeme i dvě coververze, srdceryvnou baladu The Shock of Contact, kterou LPD vydali na Island of Jewels (1986), a něžný lovesong Prithee z Ka-Spelovy sólovky Tanith and the Lion Tree (1991) a chybět nemůže ani dlouhá zvuková koláž v duchu těch, kterým LPD dávají jméno Premonition a příslušné číslo. (Na koncertě zazněly další čtyři kusy LPD, dvě z nich nepřekvapivě z Asylum.)
Tělo alba ale tvoří osm tichých písní napsaných ve dvojici. Spolupráce dvou zralých autorských osobností je v nich kongeniální, Palmerová, která si vystačí s klavírem a výrazným zpěvem, své zbraně ráda nechává omotat ka-spelovským šepotem a tichou, pavučinovitou elektronikou bez jediného beatu. Paganiniho housle pak působí jako jakýsi svorník, který bezešvě spojuje psychedelii s decentním kabaretem neustále se pohybujícím daleko za hranicí jemnosti a křehkosti. Patrně nejlepší kus alba, The Clock at the Back of the Cage, dosahuje takové subtilnosti, že se na cestě z reproduktorů k uším div nerozsype. Nejkřiklavějším prvkem několika písní je jednoduchoučký valčíkový rytmus, na který jsme od obou autorů zvyklí, mile překvapí závěrečná krátká instrumentálka pro ukulele.
Albu nemám co vytknout. Vnímám-li je jako poctu Legendary Pink Dots, musím konstatovat, že je to pocta poučená, nepovrchní a působivá. Nijak nešetří tím, co mi – i Amandě Palmerové – na kapele připadá magické, není ale pouhým nostalgickým revivalem nýbrž tvůrčím rozvinutím výchozí, možná letité nálady. Oba autorské hlasy se na něm dokonale doplňují, mají o čem hovořit a nepřekřikují se.
Amanda Palmer & Edward Ka-Spel: I Can Spin a Rainbow
8ft. Records / Cooking Vinyl (https://amandapalmer.bandcamp.com/album/i-can-spin-a-rainbow)
PS: Před pár dny vyšel i záznam posledního vystoupení celé šňůry.
