Čerstvě publikované živé nahrávky pomáhají lepšímu náhledu na poslední tvůrčí období finského elektronického hudebníka Miky Vainia (1963–2017).
Jsou tomu už necelé čtyři roky, co pádem ze skály do moře opustil Mika Vainio nečekaně tento svět, zájem o jeho osobu a dílo však neustává. V Helsinkách probíhá půl roku v Národní galerii jeho retrospektivní výstava pojmenovaná 50 Hz a stále se vydávají jeho dosud nepublikované nahrávky. To je případ i dvou koncertních záznamů z posledních měsíců jeho života – setu z berlínského festivalu Atonal a úplně posledního vystoupení v ženevském klubu Cave12.
O Vainiovi se toho napsalo i na stránkách HIS Voice poměrně hodně, jak o jeho dlouholetém působení v rámci dvojice Pan Sonic, tak i o jeho sólových a bočních projektech, jimž se primárně věnoval po roce 2009 až do své smrti. Stejně jako se v čase proměňovala jeho studiová hudba, procházelo podobnou metamorfózou i jeho živé vystupování. Přirozený minimalismus zůstával, ať už se více dotýkal techna, analogově elektronických experimentů, ambientu nebo industriálních hluků. Čím dál menší míra pódiové stylizace dělala z jeho setů čím dál těžší oříšek pro neznalého posluchače, pro znalce šlo naopak o důkaz, že se Vainio umělecky nezastavoval.
Začněme setem z 25. srpna 2016 z rozlehlých prostor bývalé teplárny Kraftwerk v Berlíně. Strohé betonové prostory v pozdních hodinách Vainio nešetřil. Už téměř před dvěma dekádami ukazoval ve filmovém rozhovoru nadšené tazatelce Björk řadu jednoduchých přístrojů, které vytvářely hrubé analogové zvuky. Právě na těchto tónech a hlucích stavěl autor v posledních letech základ svých živých akcí. „K zemi nás sráží Mika Vainio, realita zpomaluje. Nahá kostra obraná až na páteř, pohled na hudbu z mimohudební sféry. Dostali jsme se k hudebnímu jádru, kam dál? Trans, stimulace a nahá reflexe. Vainio si zahrává s publikem a vizualizace Daniela Pflumma fluktuují od absolutní prázdnoty až po konkrétní nápisy a obrazy.“ Takto v recenzi pro Full Moon vypsala své pocity z Vainiova koncertu reportérka Andrea Bodnárová. Tichý úvod setu je analogií k ohmatávání rozsáhlých prostor, které tehdy třiapadesátiletý Fin následně zaplňil neučesanou analogovou elektronikou. Nechyběl ani rytmický pulz, ten ale neměl nic do činění s tanečním křepčením, sonická gradace pak široce obcházela jakékoliv melodické nápady. Po takřka ambientní první polovině představil Vainio posluchačům i svou hrubší a hlasitější polohu plnou přebuzených a rychle proměnlivých partů i několika slibných rytmických nástupů, s nimiž se však nakládá zcela mimo „taneční pravidla“. Beat na dlouhé minuty zase mizí, aby prostor plně vyplnily zvuky podobné tu nalétávajícímu bombardéru a jindy snad dění uvnitř naplno běžící bioplynové elektrárny. Celý set působí jako autorova cesta k co možná nejzajímavějšímu souzvuku, aby se po jeho dosažení ihned obrátil k hledání zase jiné neméně zajímavé konfigurace. Taková škatulata hejbejte se v hudebním provedení.
Úplně poslední vystoupení Miky Vainia se uskutečnilo dva měsíce před jeho smrtí, 2. února 2017 v ženevském klubu Cave 12. Zde byl celý večer v jeho režii, a tudíž set jen zvýraznil Vainiovu tvrdohlavost, s jakou postupně z naprosto primitivních tónů (viz prvních šest minut vystoupení) postupně doloval i poměrně komplexní zvukové momenty. Zatímco necelá třičtvrtěhodinka na Atonalu byla ještě uhlazeným obrázkem jeho hudebního rozpoložení, v Ženevě autor jasně demonstroval, že s léty stylizace a určitého poměřování se směry, které ovlivňovaly elektronickou větev moderní hudby, se už zcela rozžehnal a jeho současné hledání už směřuje jen do hloubky ke kořenům fascinace prostými hlukovými barvami. Pokud na tento fakt přistoupíte, pak vám i v takto nekompromisním setu dokáže autor předložit plno nápadů. Pokud se ale s touto situací neztotožníte, pak pro vás bude ženevská více než hodinovka těžkým soustem. Vždyť i autorovi dlouholetí spolupracovníci, švédský experimentátor Carl Michael Von Hausswolff (ano, otec Anny von Hausswolff) a Stephen O’Malley dlouho zvažovali, jestli záznam zpřístupnit veřejnosti. Nakonec se pro vydání rozhodli a pomohli tak ukázat, že Mika Vainio se ve svém celoživotním zvukovém hledačství pomalu dostával skrz hlukové poryvy k zenově chápanému prostoru nekonečného ticha.
Mika Vainio: 25082016235210179 (Live at Berlin Atonal)
Berlin Atonal Recordings (www.berlin-atonal.com)
Mika Vainio: Last Live
Editions Mego (www.editionsmego.com)