Criticon Duo: How to get a cold
Noplyn Records (https://noplyn.wordpress.com)
Česko-španělské improvizační duo Petra Vrby (trubka, elektronika) a Tomáse Grise (saxofon, elektronika) o sobě letos vedle koncertování dalo napřed vědět eponymním minialbem na Vrbově značce Unusual Records (naše recenze zde), nyní přichází s plnohodným CD vycházejícím jako první fyzický nosič v rámci Grisova labelu Noplyn. How to get a cold obsahuje tři tracky natočené v Praze – v galerii Školská 28 a v již neexistující hudební kavárně Pečená brambora.
Úvodní nejkratší kus nazvaný School má v rámci alba (i při délce více než osmi minut) funkci jakéhosi singlu. Působí kompaktně a v dobře zformulované zkratce trefně shrnuje vše o výrazovém vývoji tohoto projektu. Tento vývoj tkví především v přesunu k úspornějšímu a fragmentálnějšímu vyjadřování a ve stále preciznějšímu probádávání možností souhry a práce se zvukovými detaily. Tomu vedle samotných hráčských dovedností pomáhá hudebníkům také vynikající zvukové zpracování nahrávky, které tak nabízí silný prožitek z každé sónické události, ať už jde o sebedelikátnější zajíknutí, prodýchnutí či prochrčení dechových nástrojů, či o širokou škálu barev no-input elektroniky a práce s různými kontaktně ozvučenými objekty. Vždy vzniká dojem, že na hudbu hledíme pod mikroskopem, čistota sejmutí takových zvuků, jako je třeba normální nádech, nám tento dojem pak i prokáže.
Zmiňovaná souhra je skvělá nejen v jejím běžném chápání u této hudební disciplíny, ale i ve schopnosti obou hudebníků budit její ještě mnohem dokonalejší „iluzi“, jelikož oba jako multiinstrumentalisté pracují s dechovým nástrojem i elektronickým vybavením naráz. Hned na začátku tracku School si této sestavy neznalý posluchač snadno vytvoří představu o dokonale připravené přinejmenším „komprovizaci“, jestli ne o kompozici, pro dva až čtyři hráče, pokud neví, že Gris i Vrba zvládají naráz hru s dechem v jedné ruce a s prsty druhé ruky například na mute tlačítkách svých mixpultů. Hudba tu tedy vlastně mimoděk metakomunikuje sama se sebou o své vlastní podobě i v širším kontextu žánru a také o svých vlastních tvůrcích, sama ale nakonec mnohem více než touto myšlenkovou konstrukcí okouzlí svou čistě hudební narací i elegancí.
Všechny přístupy, které se ozývají v prvním kusu, však lze samozřejmě nesčetněkrát obměňovat, variovat a převracet, takže také další dva již o kus delší záběry nabízejí dramaticky se vyvíjející obsah plný citlivých barevných, dynamických a strukturních souladů i kontrastů. Vždy se zde ale střetává svět zvuků „organicky“ hřejivých, vyluzovaných především z různého nakládání s trubkou a saxofonem, jejich mechanikou, dusítky, plátky a nátrubky, a zvuků „geometrických“ (rovné sinusoidy, nelidsky pravidelně pulzující vazby, hlukové bloky a roztodivné drony), vše ve jménu abstrakce. Z téměř dvacetiminutové improvizace s názvem The phantom of John Ford si může každý najít argumenty pro svůj názor, zda jde o aluzi na průkopnického režiséra amerického wesxternu nebo na staroanglického básníka a dramatika, z bezmála čtrnáctiminutové Backed potatoe lze vytěžit vzpomínku na zaniklý prostor, v němž se odehrál zajímavý kousek nezávislého umění, a kdyby někdo chtěl, najde si tu oporu třeba i pro meditaci o přírodním koloběhu.
Dohromady jde o sympaticky neokázalou avšak velmi výživnou nahrávku pro všechny posluchače, pro něž je neidiomatická elektroakustická improvizace oblíbeným idiomem, která si celým svým provedením včetně designu v ničem nezadá s produkcí nejproslulejších tvůrců a labelů na mezinárodní scéně experimentální hudby.
