Discus od sólového zavzpomínání po těžkotonážnější výpravu

  
57

Martin Archer se na svém labelu nikdy nezpěčoval zdůrazňovat, koho si cení a koho chce tak či onak následovat. Tak tomu je i v nových přírůstcích jeho programu: na CD The Unlonely Raindancer Keitha Tippetta a na albu Eclectic Maybe Bandu, Reflection in a Moebius Ring Mirror.

První sólové album pianisty Ketha Tippetta, nahrané na koncertních vystoupeních v holandských divadlech a klubech v roce 1979 (a vydané původně 1980), v novém Archerově vydání (na Discu) působí zcela neotřele a novátorsky, jako by vzniklo zcela nedávno.

Do vstupní verze Tortworth Oak vpadne protagonista s bouřlivou útočností, jejíž rozvlněné halasnění se s rozdmýchávanou překypností rozharampádí až do cingrlátkových peripetií. Polonamátkové odvazy se náskočně vyzřítelňují i zase sakumpráskně řítí do bezodešné hartusivosti, opulentně živelné. Druhá verze je rozšafněji meditativní, úskočně rozevlátá, rozkotávaná s nebrutální naléhavostí. Tippett je tu vytřimovaně rozdyšný, skotačivě odvázaný i záminkově nahánčivý, vše včetně procimprované prokulminovanosti se tu děje v jednom zátahu, navážlivém a nerozpačitém. Procítěně, až procinkovaně přeprškový je naopak hned The Unlonely Raindancer, tedy improvizace titulní, hartusivě odsekávaná, nepřetržitě dobavující dvojplánovost triumfálního minimalismu a ujařmované perkusivnosti, téměř telegrafické, jenomže ta je poněkud uškobrtána a zbriskněna ohlasným zavokalizováním. Jako rozmáchlejší, vytotožňované poselství pak působí Thank You God for My Wife and Children, odvíjivě odehrávané a vyrůstavě šířivé, upokojňované a ponechávavé. Rozmelodizovaně nastraživé, bezděčně rozkochávané je hned vzápětí The Muted Melody, střídající rozcupovanou harašivost se zabrutálněnou uminutostí; je takřka běhutě bezbřehé nebo nepřestajně pozběsilé, s výtržnickou horoucností a vydůrazněnou, zámrskovou uhranutostí. S odkryvnou prozatajeností se odhaluje dvojtitul Steel Yourself / The Bell, the Gong, the Voice; je zurčivě vybouřňovaný i promlatně vyčnívavý, akurátně vykličkovaný i nahánčivě bloudivý. Pronásilňuje se však i k uskřinované harampádivosti a k (za)valivé příbojnosti. Jednosměrnou nahánčlivost nabídne úsečnější Dear Ireland, obzíravě náhledný, zamyšlenou, ba promyšlenou naznačivost zase The Pool, jehož intenzita je střídavě oblačná, až vytěkávaně rozbušná. Přídavkový Midnight Snow Walk už může pouze navodit (věru posněžnou) namátkovost a naladit ji, nicméně záměrně nedoladit. Je tu věru co poslouchat! Což tvrdím v naprostém souhlase s doprovodným Archerovým textem.

Už jsem v této rubrice komentoval „devět atmosférických zastavení“ alba Eclectic Maybe Bandu The Blind Nighht Watchers´ Mysterious Landscapes jako „plné průtočné útočnosti a rozvíjené rozvířenosti“ i „kolektivní spontaneity“. Když Archer objeví extenzívní kolektiv sui generis, většinou se k němu neváhá vrátit a dopředstavit ho ještě precizněji. Přesně tak je tomu i v jedenácti položkách kompaktu Reflection in a Moebius Ring Mirror, opětovně zvýlučňovaných skladatelsky, aranžérsky, hrou na kontrabas a programováním virtuálních nástrojů Guyem Segersem. Ten, ať je pod jednotlivými příspěvky podepsán nebo ať se u nich dozvíme, že jsou to „kolektivní improvizace“, má samozřejmě na celkovém vyznění lví podíl, ovšem Martin Archer, zde se sopraninovým saxem či altkou, mi připadá jako další konečný cílař, svorkující živou nahrávku s postprodukcemi a propojující tak záznamy z Bruselu, Paříže, Montpellieru, Sheffieldu a dalších míst z Belgie, Francie, Španělska, Anglie a USA. Je až obdivuhodné, že tuto provázanost vnímáme jako dokonavý celek. Je to zásluhou všech zúčastněných, a proto je (omlouvám se) zde musím uvést. Jsou to intenzívní vokalistka Carla Diratz, její vokální spolčenkyně Cathryn Robson, flétnista a pikolista Roland Binet, Joe Highham se sopránkou, tenorem a elektronikou, Dave Newhouse s altkou, tenorem a basklarinetem, Jean-Pierre Soarez s trubkou, Ariane Plumerel s houslemi, Sigrid Vandenbogaerden s violoncellem, Michel Delville, Eric Lemaitre, Angel Ontalva a Andy Kirk s kytarami (ten čtvrtý navíc u kláves), Catherine Smet u piana i kláves, bicí pak obhospodařují Franck Balestracci (ten je navíc i u kláves) a Dirk Wachtelaer. Do alba se v Horizontal Bounce vhlubují téměř slavnostně, jejich (s)pádnost se zrychluje do pádivosti, hutná basa s průtažným pianem nachylují smýčivostní orchestraci, navršovanou do vydřidušní rozvernosti, nabíhavě zátočivé i burleskně vývratné, stylově nejbližší jazzrocku včetně plnostního rozflétňování. Rozbouřenostní bicí, rozešramotněle povlovné i odhodlávaně posbíjivé charakterizují Socle de Gouache, vytemperovávající se s každým přídatným nástrojem do předestírání námětového posunu a střádající protilehle melodické i protažně rozštosované nahloučenosti, odzátkovávané do (vz)rušivosti. Ale je to napínavý vokál, (pro)mluvně excitovaný do harampádění a zvichřování hudby Oncoming Season Wake , který se vyleptává a dovýrazňuje do ságovosti, náruživě posloupné a posléze dohasínavé. Roztěkaně rozpohybované a protýkavě shrnující je Liquid Tempo in a Lost Period, rozskočně i (zá)skočně perpetualizující, protipólově zvehementněné, rujně proberné, vydíravě zdrsněné a tak i dodrsněné. Rozflétněná Practiced Decent Proximity zavabankuje předtušivě dramatickým vokálem, panovačným a hned zdecentněným, čímž naplní svědecky odvyprávěnou robustnost. Nástražně porozbíjenostní Day of the Tsunami je v pravém slova smyslu protsunamované, výhřezně náhružné, zbrunátňované brutálními bicími, až přeexponovaně zavrtulované do vyšilující zběsilosti. Proto si troufne i zaokolkovat. Dérive Sous Rive Gauche se poté troufale rozsviští, bez jakéhokoli okolkování se zvrtoší do neutuchající výbojnosti a rozmátoří do třeskutosti. Z takové vzdíravosti se otřepe Spreading an Invisible Stream, vyosobňovaně se zpoznenáhlí, probubnovává takřka bez limitu, zmatečně pokličkován a průsekově zakružován. Vokál je tentokráte vyvolavačský, chvílemi věštecky fádní, chvílemi protajemněle pozpěvný, ale jak tu vše graduje a výtřasní, dojde i na neúhybnostní vynervózňování, pozběsile rozpeklené a zadrsnivě výderné, což tématu neubírá na meditativnosti. Až svévolně rozkližované jsou Belgian Rain Drop; jsou totiž rozhřmotnělé do absurdního rozšmelcování, s čímž souvisí i jejich pozazbrklostněná vybíhavost. Tázavě laděný vokál v Quoi? je plný sdělné ochoty a jazzové námluvnosti, k čemuž mu sekunduje probíravě melodizující i úhybně smečná hudba, projasněná, ba jásavá. Závěr tentokrát opravdu korunuje dílo. Téměř čtrnáctiminutový The Perfume of the Flying Room zprůsvitní zpovídavý vokál, zvýtržňující i zaechoizovaný a téměř sesborovaný, jemným hudebním obkružováním, kdy si nástroje poklidně předávají štafetu zasólování. Ta hudba má všechno v merku, ví, kdy povolit, kdy zhutnit, kdy dát přednost hlasu, kdy s ním souznít a kdy ho doladit. Což ostatně platí pro celé album: každé číslo tu má své neodvislé prokomponování, své gradace a odlivy, odliky i prosouzňování, občas prorychlené, občas prolongované, prozávislené i zvariabilněné. Vždy však hodné zaposlouchání. Ostatně kde bych k albu potřeboval tolik řádků, kdyby mi je nenapověděla sama hudba. Možná hudba posbíraná z různých koutů, ale dokonale ujednocená a nenásilně odhalovaná.

Keith Tippett: Unlonely Raindancer
Eclectic Maybe Band: Reflection in a Moebius Ring Mirror
Discus Music (https://discus-music.co.uk)