Francouzská Nato music odedávna proslula svými neobvyklými projekty, překračujícími všednost všemožným směřováním včetně výmyků do pospolitosti avantgardy a cajdákovosti. La double vie de Pétrichor (v Bretani a v Limousin) do takové posloupnosti rozhodně náleží. Především: je to dílko čtyř aktérů. Tři z nich jsou hudebníci: kontrabasista Guillaume Séguron (1971) pochází ze St. Malo, klarinetistka, akordeonistka a hráčka na pilu Catherine Delaunay (1969, Nimes), používající i basetový roh, a Davu Seru (1978) se sídlem v americkém Minneapolis, který obhospodařuje bicí soupravu. Ten čtvrtý, Matthias Lehmann, je franko-brazilský malíř a ilustrátor; ten celý děj podvojného života jistého (nadskutečného?) pana Pétrichora ztvárnil v sérii (vlastně téměř seriálu) obrázků v přiloženém bookletu v souvislosti s patnácti hudebními dílky, jejichž autory jsou většinou zmínění muzikanti. A návod také doporučuje, abychom bookletem listovali právě v kontaktu s hudbou a evokovali si tak jednotlivé situace i vizuálně. Zmínění činitelé, kteří mají za sebou bohatou uměleckou činnost, se prvotně setkali v Paříži v březnu 2012 a výsledkem je právě experiment, který držíme/můžeme držet v rukou.
Jak album pojmout? To není jasně a směrodatně vyjádřeno ani v doprovodném textu, zato se k odpovědi na tuto otázku můžeme přiblížit hned z několika stran. Především je to pozvánka ke snění. Zároveň vnímáme, že hudební tajemství můžeme excerpovat třeba z kapky vody, tedy že i v kapce vody spočívá nečekané (o)kouzlo/(ení) (viz titulní malůvku se zvětšovacím sklem). Pojmenování hrdiny můžeme kontaminovat s vyjádřením vůně při prvním dešti po dlouhodobějším suchopáru. (Pomyslný) děj můžeme chápat v souvislosti s historií, s různorodým prostředím i světem jako celistvostí, s větrem, s vodou, s kyselým deštěm, s tančícím dětstvím, se zpíváním v dešti. Hudba je tu představena jako kouzelné zrcadlo, kterým se může procházet do různých světů a které nám umožňuje vnímat krásu světa všemi možnými způsoby. Ale najdeme tu i odliky setkávání s hudebními kolegy od Guye Warrena (afrojazz) přes Felu Kutiho po Ninu Simone. Celek je pospojován v dimenzích protikladů intimní poetičnosti (včetně motta z Jacka Londona, vyjadřující, jak lze vnímat nádheru trávy prostřednictvím slunce a deště a země) a výbušné kolektivní improvizace. A závěrečné sdělení? Rozumím mu takto: tajemství není nutno chápat, tajemství máme žít. To je alespoň letmé dešifrování smyslu alba.
Samotná příběhovost začíná až cirkusovým vstupem do manéže dobrodružství s klarinetem a náruživými bicími, s polodryáčnickou vnikavostí. Právě klarinet bývá i nadále v centru dění – je hedvábně zaplesný, vábivý, potěkávající i vzrušný, až napůldravý. Je obalován slupkou bicích, ale vymaňuje se z ní, prozařuje děj a občas naléhavě vzkřikne. Může však být i zdecentněně líčivý nad prohoupávanými a podrušnými přiznávkami bicích a váhavou, někdy rozšelestěnou basou, vyvolává emoce, zaříkává (se) a uveleb(ň)uje.
Ale přes primární postavení klarinetu nesmíme podcenit roli ostatních nástrojů: ty se vlichocovaně anebo vnásilňovaně vklučují do děje a vynášejí na světlo jeho jednotlivé momenty, zočividňují je, zprůzorňují. Mistrné sólo Seguronovo ve Fenetre avec bleu et rouge skutečně rozokňuje celou pasáž za rachotivého provandrovávání bicích. I když se bicí v tomto případě zhumpolácní, je to pojato s ležérností, protože Seru ví, kdy se má upozadit a kdy může vystrčit růžky.
Jestliže některá témata odtajňuje jemná basa či kyklopné bicí, k větší rozmanitosti přispěje tu povrkávavý basetový roh nebo akordeon, který sem vnese lidovou popěvkovost i rozšafnou rozveselenost s prokvilováním či promňoukáváním pily (A la huelga). Jenže to už na nás vyhlédá smyčcovaný kontrabas, který vykružuje, vypružňuje a odličuje téma a promotává se s dalšími nástroji do epického rozprávění, melodie se nasouvá odvažujícně, snoubivě (basa s klarinetem nebo klarinet s bicími), s laškovným protřepetáním nebo s rozkotnou výtřesností; může dojít i k účinné mesalianci, kdy rozveselenou překotnost melodie podtrhuje vojácká alarmovost bubnů.
A tak to pokračuje: podbasnění můžeme vnímat chvílemi i jako podbásnění, spršky bicích rezonují s vy(ta)jemněním dobrodružného děje, který zduřeně objasňuje klarinet a do něhož nástražně vkličkují bicí s basou. Pakliže dojde k opakování, připomeneme si, že jeho patronkou je matka moudrosti. Vše se protumlovává, klarinet snivě i hamtavě bluesní a s epizující rozmáchlostí navazuje nit děje, ten však nedopoví, ani když mu basa přijde na pomoc (Haokah). Vydestylovaný závěr ofertuje hned po proklubávajícím se prozvonění zvroucnělé prohřímávání dohřímávání, vrásnivě (po)valivé, zpokorněle zásmutné a zakápněně doposledněné. A expresívní příběh beze slov, který dokazuje, že všechno lze vyjádřit hudbou do nejjemnějších podrobností, je u konce. Záleží pouze na posluchači, zda se ho odváží zopakovat okamžitě nebo až po delší pauze. Ale k albu se vrátí tak jako tak. Už proto, že mu uvízne v mysli a bude je chtít znovu řešit. S hudebníky i s výtvarníkem. Je to hudební komiks, který ho přivábil a hned tak vábit nepřestane. Ale to už je osud některých komiksů, které mohou přesáhnout i několik generací.
Guillaume Séguron / Catherine Delaunay / Davu Seru: La double vie de Pétrichor
Nato (www.natomusic.fr)