Konfrontace jako modus operandi, naslouchání kozíma očima a další zprávy z Tokia.
Koen-Dori Classics je hudební klub v tokijské čtvrti Shibuya. Prý se v něm psala důležitá část historie jazzové a improvizované hudby v Japonsku a, soudě podle webové stránky a promoletáků k nadcházejícím koncertům, píše se zřejmě dál. Právě zde jsem si domluvil schůzku s Otomem Yoshihidem, který tam hrál 20. srpna v triu s písničkářkou Akiko Hotaka (zpěv, klavír, basa, kytara) a bubeníkem Tsubakim Sangem.
Tokijské jazzové kluby jsou pověstné stísněnými prostory, jaksi nepřekvapuje, že právě v nich se zrodily onkyo a mikrotonalismus, jež udávaly „tón“ v japonské improvizované hudbě posledních desetiletí. Pro našince je někdy obtížné najít je, což je případ Koen-Dori Classics. A tak se stalo, že zatímco Otomo hrál na podiu, já jsem bezradný seděl v kavárně poblíž. Klub je tak dobře maskovaný, že jsem ho nenašel ani s pomocí tří místních slečen, které stály na autobusové zastávce přímo naproti němu a vynaložily nadměrné úsilí pomoct mi. Nepomohly ani chytré mobilní aplikace; klub na webu existoval, v reálnu byl na té adrese křesťanský kostel. Nikde žádné označení, žádná usměrnění, žádná propagace.
Otomo naštěstí hrál v tom samém klubu i nadcházející večer, tentokrát v duu s klavíristou Tatsuem Kondem. Odložil jsem tudíž výlet do Kjóta o den a vydal se do Shibuyi podruhé. Druhý pokus byl po Otomových instrukcích úspěšný. Vchod do klubu je z vedlejší podzemní garáže (mimochodem, v ní jsem předešlý večer taky marně pátral), u nouzového východu v zadní boční chodbě, samozřejmě bez jakéhokoli označení na vstupu. Pouze obyčejné červené dveře, jako do nějaké dílny, a za nimi, v bývalé garáži či sklepě, se najednou ocitnete v malém útulném klubu, včetně klavírního křídla a malého baru. S tokijskými jazzovými kluby a kavárnami (kissa) už nějakou tu zkušenost mám, před mnoha lety jsem nějaké navštívil v Shinjuku (Pit Inn), Yoyogi (Off Site) a Aoyamě (Blue Note). Jména některých si už nepamatuji, byly to vesměs malé alternativní, někdy málem bytové prostory, kde to na začátku nultých let vřelo, střídaly a míchaly se tam onkyo s noisem, nikdy se mi však nestalo, že bych podle typické japonské ilustrativní vizitky nebo dokonce ústně-kresebních instrukcí někam netrefil. A to se psala před-google-maps-ová doba! Když jsem první den v malebných shibujských uličkách kroužil kolem garáže s pohřešovaným klubem, několikrát jsem minul známější Pres, jazzový bar, jemuž dala jméno přezdívka Lestera Younga. Ani jeho vchod není zrovna nápadný, nelze jej však přehlédnout, jelikož se nachází na nároží dvou rušných ulic.
Headlinerem koncertu byl Kondo; Otomo, hrající na kytaru, byl jeho hostem. Jestli můžu věřit Google Translate, jejich vystoupení bylo pořádáno v rámci cyklu s bizarním názvem „Naslouchání kozíma očima“. Tatsuo Kondo je výtečný instrumentalista, skladatel a vynalézavý improvizátor. Z jeho projevu je hodně cítit klasické klavírní vzdělání, hrává i na klarinet. Nikoli však na tomto koncertu. S Otomem spolupracoval v několika projektech, včetně jeho Special Big Bandu (SBB). Své poslední album – Beyond the Silence (Arekore Records; 2024) – nahrál pod hlavičkou „Kondo Tatsuo K3“ v triu s dvěma dalšími členy SBB – tubistou Jinjim Kimurou a bubeníkem Takefumim Kobayashim. Název odkazuje na známý standard Charlieho Hadena Silence a zároveň na fukušimskou katastrofu v roce 2011, jejíž reminiscence vizualizuje Kondova fotografie na obalu. CD kromě pěti kapelníkových kompozic obsahuje jednu kratší společnou freejazovou improvizaci (That Moment) a zmíněné Hadenovo Ticho. To zaznělo i na koncertu s Otomem. V 80. letech jsem chytlavou melodii často slýchával z nahrávek i na koncertech, teď jsem ji ale slyšel po mnoha letech a chvíli mé paměti trvalo, než ji správně přiradila k původnímu zdroji. Silence patří k těm hitem, které omračují svou jednoduchostí; vlastně právě díky tomu se možná z písně stane hit. Vzpomínám si, že poprvé jsem ji slyšel z legendárního, druhého alba Hadenova Liberation Music Orchestra The Ballad Of The Fallen (ECM; 1983) v úžasném aranžmá Carly Bley. Zřejmě poprvé se ale objevila na albu Magico (ECM; 1980), který Haden nahrál s Janem Garbarkem a Egbertem Gismontim. Otomo je mistr adaptací (jen si vzpomeňme, jak mnohotvárně kdysi naložil s Eurekou Jima O’Rourka a v kolika verzích ji recykloval) a i tentokrát vnesl do známé odrhovačky cosi nedefinovatelného a nepřenosného a distancoval předlohu s až přitažlivou lhostejností, přestože si myslím, že zahrát ji byl nápad hostitele večera. Lituji, že jsem se jich nezeptal.
Kondo Tatsuo a Otomo Yoshihide se ten večer našli. Hráčsky se znají z SBB, ale v duu mají přece jen víc prostoru pro slaďování instrumentalistických individualit, hledání estetických průniků, a nakonec i pro momentové experimentování než v mnohočlenném tělesu. Nepočetné ale soustředěné publikum ocenilo střídání disharmonického souznění expresivních eskapád s poklidnějším rozvíjením spontánních nápadů, udržovalo jej to v napětí v obou setech vystoupení. Dramaturgicky, co se rozvržení témat týká, měli program dobře připravený, končil právě Hadenovým Silence. Teprve v ten večer jsem si uvědomil, že ačkoli jsem Otoma viděl hrát naživo mnohokrát, sólově i s různými sestavami, nikdy to nebylo v duu. Až teď, fascinován pohotovostí, respektem a empatií, jaké ve vzájemných „rozehrávkách, přihrávkách, útocích a koncovkách“ oba muzikanti prokazovali, mi došlo, proč je pro něj tandemová spolupráce, či už studiová nebo koncertní, důležitá. Stojí za ní princip konfrontace. Otomo bytostně potřebuje konfrontovat způsob své zvukotvorby s přístupy a postupy jiných umělců, nejlépe v živém procesu. Nakonec, svědčí o tom množství duetových alb, která ve své dlouhé kariéře vydal. Spoluhráčů, jež v nich vystřídal, jednorázově i opakovaně, je spousta; patří k nim třeba Junji Hirose, Yamatsuka Eye, Martin Tétreault, Carl Stone, Bob Ostertag, Steve Beresford, Günter Müller, Roger Turner, Seiichi Yamamoto, Mats Gustafsson, Kawashima Makoto, Isohata Shin’ichi, Chris Pitsiokos, samozřejmě Filament se Sachiko M, a dokonce i Luc Ferrari (!), se kterým stihnul koncert necelé dva roky před skladatelovou smrtí (v říjnu 2003 v Tokiu). Slušný, a hlavně pestrý seznam hudebních inovátorů, a to zdaleka není úplný!
Otomo ve svých začátcích nahrál dvě alba se saxofonistou Junjim Hirosem – kazetu Duo (1989), již vydali vlastním nákladem, a LP Silanganan Ingay (Tanga-Tanga; 1989). Hirose se pak na dlouhá léta odmlčel, k muzice se vrátil až v roce 2010 sólovým albem The Elements: Tenor Saxophone Solos (DoubtMusic; 2010). Po více než dvaceti letech se oba pionýři hlukové improvizace sešli na společném koncertu, z něhož později vyšlo CD Duo-1 (Ftarri; 2022). Vzpomínám si, jak mi Hirose-san jednou radostně oznámil: „Brácha se vrací k hudbě a bude hrát i s Otomem.“ A tak jsem se tehdy znenadání dozvěděl, že můj japonský kámoš, se kterým několik let večer, co večer chlastám v mé oblíbené tchaj-pejské hospodě Wu-yun, je vlastně bratrem toho Hirose Jinjiho, který kdysi nahrál to divné album s Otomem. Silanganan Ingay je fakt prazvláštní album, alespoň před pětadvaceti lety, kdy jsem ho slyšel poprvé, mi takové přišlo. S odstupem času je vnímám jako důležitý milník DIY a cut&paste estetiky v oblasti (post)moderního zvukového umění. Jeho charakter vystihuje název úvodní kompozice – Noise From Far East. Není to však ledabylý hlukový chaos, je to strukturovaný akustický časoprostor, kde se chaos proměňuje v rytmus, neboli zvukový chaosmos. Prostředky, jež hudebníci používají k jeho rytmizaci, jsou vlastnoručně vyrobené nástroje a různorodé objekty, zejména elektronické hračky. Hirose na saxofonu téměř nehraje, Otomova kytara je „home-made“, pestrobarevný zvukový vesmír je zcela vytvářený samply a gramofony, z referenčních i auto-referenčních zvuků. Tři scény živého alba Duo-1 v trvání 29:15, 17:26 a 17:22 minut pokračují v rozvíjení této tradice, kde je vše dovoleno. Jsou to vlastně dynamické hlukové skulptury, tvarované ze zvuků produkovaných pomocí vlastnoručně vyrobených zvukových nástrojů, gramofonů a z toho, co Hirose označil jako „no-instrument air noise“ (NIAN).
Z výletu do Tokia jsem si přivezl přes třicet novějších cédeček a vinylů s Otomovou hudbou. Z pestrého kaleidoskopu žánrů, stylů a sestav vybírám některá dua. CD Guitar Duo x Solo (GRID; 2009) obsahuje živé nahrávky čtyř kytarových duetů Shin’ichi Isohaty a Otoma a pěti sól, dvou od Otoma a tří od Isohaty. Je to abstraktní, místy až melancholická hudba. Oba kytaristé jsou ve všech kusech nezvykle lyričtí, jejich hra je rozvážně komponovaná, pauzy a ticha v ní sehrávají důležitou roli. Třetí a čtvrté duo jsou jazzovější, ani ne tak co se týče syntaktických postupů, ale spíš pulzující dynamiky a zádumčivé expresivnosti. Na CD Duo (Homosacer Records; 2021), nahraném na živém vystoupení v únoru 2021 v galerii-kavárně Yamaneko-ken v lesích severozápadně od Tokia, se interakce rodí během jediné padesátiminutové improvizace, v níž Otomo a Kawashima Makoto introspektivně prozkoumávají celá těla svých nástrojů – kytary a altsaxofonu. Výsledkem je expresivní flow, jež bez kulminace dlouho plyne od tichého vznikání až do přirozeného ztracena. CD Uncanny Mirror (Eleatic Records; 2024) nahráli Otomo Yoshihide a Chris Pitsiokos na vystoupeních v londýnském Café Oto a na Jazzovém festivalu v slovinském Cerknu v květnu 2023. Je to hardcorový nářez v duchu zornovské hráčské poetiky konce 80. let, v níž se míchají braxtonovské a colemanovské idiomy s radikální redukcí a závratnou rychlostí konfrontačních momentů. Otomo s kytarou a gramofony a Pitsiokos s altsaxofonem a laptopovou elektronikou okázale rozmlátili zrcadlo pozvolné improvizace, aby z jeho ostrých střípků intuitivně poskládali aktuálnější reflexivní obraz naší fragmentární skutečnosti. Pustil jsem Divné zrcadlo třikrát po sobě (!) a pak už nesáhl po žádném dalším albu z kopy, již jsem si z Tokia přivezl.
