- Inzerce -

Ivan Palacký: 6 km od civilizace /8/ Lublaň – festival „Osebno – kolektivno“

46° 3’23.06″N, 14°31’1.81″E * 

 * GPS souřadnice doporučuju „copypastnout“ do Google Earth. Nebo i někam jinam, ale přijdete tím o onen půvabný zoomový přílet z vesmíru na konkrétní místo na planetě. 

LRG Personal Collective poster

Nebudu mluvit o únavě.

Toto je apendix našeho naučného seriálu o improvizačních scénách, ve kterém si ty, já i jiný, kdo to čte, musíme přiznat, že předmět našeho zájmu s velkou pravděpodobností neexistuje. Je to skličující? Eh – já myslím, že ne. To se ti stalo v životě poprvé, že jsi si musel něco rozkategorizovat a utřídit, abys to mohl vzápětí s klidnou myslí opustit? Proto teď říkám – vybodněme se na scény. Jsou důležité pro definici žánru, pomáhají v orientaci, ale reálně tu nejsou. To je snad jasné.

Japonský perkusista Seijiro Murayama je, jak sám často připomíná, nomád.

Při neustálém cestování po zeměkouli se mu ovšem, zdá se, vygenerovalo několik míst, na která se často a rád vrací. V loňském roce, osloven, pořadateli z kulturní asociace Kud Mreža ve slovinské Lublani, sestavil 1. ročník třídenního festivalu, na kterém se v rozličných kombinacích představují jeho spolupracovníci, společně s vybranými hudebníky, jež jsou, podle Seijiho názoru, schopni a ochotni odevzdat se živě se proměňující dramaturgii, založené na interakci hudebníků, tanečníků, herců a výtvarných umělců.

LRG Seiji

Letos, na začátku července, se festival Personal/Collective konal podruhé za účasti jedenadvaceti umělců z několika evropských zemí:

H: hudba, T: tanec, V: vizuální umění, D: divadlo, P: performance 

Nikos Veliotis (Greece) – H
Dimitra Lazaridou Chatzigoga (Greece) – H
Annette Krebs (Germany) – H
Ivan Palacky (Czech Republic) – H
Eric Cordier (France) – H
Seijiro Murayama (Japan) – H
Enrico Malatesta (Italy) – H
Franz Hautzinger (Austria) – H
Jean-Luc Guionnet (France) – H
Marc Perron-Bailly (France) – V
Gaël Leveugle (France) – D
François Bidault (France) – V
Nhandan Chirco (Italy) – T/P

Julij Borštnik (Slovenia) – V
Danijel Marinčič (Slovenia) – H
Neža Naglič (Slovenia) – H
Irena Tomažin (Slovenia) – H/T
Tomaž Grom (Slovenia) – H
Ryuzo Fukuhara (Slovenia) – T
Paul Wenninger (Austria) – T
Miro Tóth (Slovakia) – H
Slavo Krekovič (Slovakia) – H

 

Nemluvit o únavě je základ.

Lublaň je podezřele příjemné město jasného světla a širokých ulic, chodník, stromořadí, silnice, stromořadí, chodník, a tedy i za jinak pro středoevropana úmorných veder, tu vždycky nalezneš stín na vydýchání.

 

První den – pondělí, 4. července 2011:

19.00 – Kiberpipa

Eric Cordier (FR) – přednáška „Vztah tradice a moderny v hudbě (s ukázkami)“

Seijiro Murayama (JAP) – perkuse/Jean-Luc Guionnet (FR) – saxofon

 

22.00 – Menza pri korytu

Eric Cordier – hurdy-gurdy (sólo)

LRG Eric Cordier

Úvodní koncerty a přednášky probíhají po první dva dny v poněkud odlehlém klubu Kiberpipa. Malý přednáškový sál v podzemí hostí první den přednášku Erica Cordiera a hned po ní jednoduchý set dua Seijiho s francouzským saxofonistou Jean-Luc Guionnetem, plný tichých pomlk, které se ovšem nějak nedaří „obtížit“.

Jak valná většina improvizátorů tuší, ticho může mít stejnou „váhu“ jako zvuk, po kterém následuje. Strategií, jak tohoto kýženého účinku dosáhnout je hned několik, ovšem proč to někdy funguje a někdy ne, zůstává záhadou.

Chyba bude i v tom, že se nedokážu příliš soustředit, protože koncert má zvláštní aranžmá, které kontrastuje s jinak relaxovanou atmosférou festivalu: těsně před tím, než hudebníci začnou hrát, spustí se za námi, s rachotem ne nepodobným některým zvukům, které budou následovat, těžká kovová mříž a zlověstně se zaklapne. Organizátoři se rozhodli tímto způsobem zabránit popocházení diváků během tiché hudby.

Zdá se mi to, že když koncert skončí a mříž znovu povyjede vzhůru, zřetelně se všem návštěvníkům uleví?

Na noční koncert, kde má Eric Cordier hrát sólo na hurdy-gurdy (čili niněru) se vleču už jen steží.

Nebudu ale mluvit o únavě.

Cesta z Brna do Lublaně nám s A. trvala sedm hodin, dělali jsme časté zastávky na rakouských odpočívadlech a překonali několik teplotních pásem: z dvanácti stupňů v deštivém Brně jsme se na slovinských hranicích jakýmsi podivným skokem dostali až na 29˚C, mě se zamotala hlava a poslední hodinu jsem řídil v jakési kontrolované hibernaci.

Klub, kde se převážná část festivalu odehrává je součástí kulturního klastru, jehož estetika má zřetelné kořeny v ranných devadesátých letech minulého století – nadšeneckého designu, malinko příbuzného tomu, kterým je vyzdobena brněnská Skleněná louka. Teď večer je tu překvapivě živo, zvlášť nedaleký hostel je oblepený povykujícími návštěvníky.

Eric pro tento večer nahradil niněru terénními nahrávkami zvířat, které pořídil za poslední dva týdny ve slovinských horách. Moc pěkná atmosféra v zatemnělém sále, ale všiml jsem si, že nejsem jediný komu se po půlnoci už klíží víčka.

Měkkou, vyhřátou ranní Lublaní se tiše odploužím do hotelu Park.

 

Druhý den – úterý, 5. července 2011:

19.00 – Kiberpipa

Jean-Luc Guionnet (FR) – přednáška „Proposition For An Inhabited Architecture Of Listening“

Anette Krebs (D) – kompozice pro 4 až 6 reproduktorů v reálném čase

 

21.00 – 23.00 – letní open air scéna Slovinského etnografického muzea

Sólo vystoupení jednotlivých účastníků

 

23.00 – 01.00 – Menza při korytu

Sólo vystoupení jednotlivých účastníků

 

Odpoledne, ještě než začne celý program, jedeme se skupinkou spoluhráčů na nahrávací seanci do internetového rádia Student. To si mezi zájemci o tenhle druh hudby vypracovalo prestižní postavení zejména zásluhou relace „Godbeni imperialzem“, která pravidelně mapuje dění na scéně současné improvizace, a kterou uvádí majitel labelu „L’inomable“ Luka Zagoričnik.

Nasedáme do dlouhého tmavě zeleného Volva, ve kterém už zápasí s elektronickou navigací Franz Hautzinger, jemně, jako když na trubku troubí jí domlouvá, a já si už poněkolikáté za poslední dobu uvědomuju, jak pro mě začíná být těžké oddělovat tato hudební improvizační setkání od běžného života: těžko říct, jestli už teď hrajeme náš kvintet, nebo skutečně jenom sedíme v rozpáleném autě a pomalu, vláčně plujeme letní Lublaní, nehovoříc o únavě, na nahrávací sekvenci?

Kvintet, protože na zadním sedadle se tísní Dimitra Lazaridou-Chatzigoga, Nikos Veliotis a Seijiro Murayama, a je proto slyšet jejich řecko-anglická směsice komentářů, Franz zdvořile polemizuje s německou paní z navigace a já se snažím přispět slovanskou výslovností názvů ulic a legračních nápisů z billboardů.

Hraní v rozhlasovém studiu je pro mě vlastně jenom pokračováním téhle situace jinými prostředky. Nedokážu už tak úplně oddělit přípravu a zapojování káblů od samotné realizace a následné reflexe, abych tak řekl.

LRG Radio Student

Kuřáckou místnost nedaleko studia opanovala, neustále doplňovaná, vlčí mlha, v níž se vedou hovory, okamžitě nevyhnutelně směřující, v téhle mezinárodní společnosti, k politice a jednotliví řečníci se předhánějí v líčení, která ze zemí je nejvíc mimo. Počkám si, až se unaví a pak jim nechám spadnout brady skrze vyprávění o vládní politické straně, která byla založena na základě „business plánu“, konkurzem vybírala blonďaté političky pro soft erotický kalendář do volební kampaně a lídrem je majitel soukromé bezpečnostní agentury. Po tomhle surrealistickém příběhu zavládne ledové ticho dokonce i v řeckém koutě.

Relativně dlouhá přednáška Jeana-Luca Guionneta má několik silných tezí (např. komplikovaný rozklad o zvukovém pozadí – překrývání dominujícího zvuku se zvukem okolí a kategorizace několika druhů těchto sonických styčníků), ale celkově mám pocit, že kdyby vzal do ruky saxofon a zahrál pár ukázek, mohli jsme po patnácti minutách mít jasno. To říkám s vědomím, že být na jeho místě a vybrat si tak těžko uchopitelné téma, musejí se diváci s mým přerušovaným nesouvislým vysvětlováním potýkat doteď.

LRG Annette Krebs

S hudbou Anette Krebs jsem se za několik posledních let setkal několikrát (oh! – ta zapomenutá kvalitně zmasterovaná nahrávka tria s Peterem Grahamem z brněnského πvox studia! Dobře, že si ji připomínám!) a líbí se mi její zřetelná snaha o neustálý posun mimo již dobytá území. V Lublaňském sólo koncertu představila novou polohu, která se nachází na hranicích improvizace a salonního sound artu. Polétávání zvuku mezi šesti reproduktory je samozřejmě pěkné, ale vždycky mě v této souvislosti napadne, že po pěti minutách se s tím nedá dojít nikam dál. Proč tomu tak většinou, na rozdíl od sterea, je – nevím.

Estetika neurotického „uždibování“ zvuků pomocí mute ovladače na mixpultu, která tak dobře funguje v Anettině duu s Robinem Haywardem, se tu, zdá se mi, rozmělňuje v točící se zvukové atrakci. Je to krok na cestě a jako takový má být respektován. Tímto moudrým uvážlivým konstatováním se uklidněte.

Protože, zdám-li se Vám příliš odměřený a kritický, uvažte, že mám už podruhé za poslední dva dny za zády zaklapnutu tu absurdní kovovou mříž.

Festival má rostlou strukturu, která vychází z jakýchsi komplikovaných matic, které načrtlé roztřeseným písmem, nosí Seiji po celý festival u sebe a neustále drobně mění.

Na počátku každé mřížky se jmény umělců stojí sólová vystoupení – svého druhu vstupní brány do možných permutací následujících setů.

Je to přirozeně přehlídka jednotlivých, léty zaužívaných přístupů k improvizaci, proto v součtu vyniknou ty nejvyhraněnější: kosmický zvuk trubky Franze Hautzingera znám poměrně dobře od doby jeho základního alba „Gomberg“. Očekávám, že mě už ničím nemůže překvapit, a přesto mě znovu zasáhne, jak přesně odměřená a zvukově vycizelovaná jeho hra je. Poznávacím znamením je hluboký šelest, okysličovaný měnící se paletou frekvencí „šedého hluku“. Velmi se to podobá mé loňské berlínské návštěvě aerodynamického tunelu používaného za války pro testování novinek leteckých motorů. Tuhle Franzovu polohu mám nejraději. Ve spolupracích pro mě už tak silný není.

LRG Dimitra Lazaridou

Druhým kdo vypadává z všeobecného zvukového spektra je Slávo Krekovič, jehož soustava efektových krabiček, notebooku, syntezátoru a midikontroleru tu nemá protějšek. Většina ostatních účastníků hraje na více či méně konvenční hudební nástroje. Jeho sólo na pomezí electro mesh-upu, jakéhosi „uměleckého breakcore“ a sound artu je osvěžující právě proto, že jakoby na nikoho nenavazuje.

Nikos Veliotis má pevné nervy a za žádných okolností se nenechá vyhodit z konceptu. Typické, za pomocí speciálního tzv. Bachova smyčce, dlouho držené tóny, které se jen nepatrně mění v průběhu času jsou dnes už od něj neodmyslitelné. Je to docela úlevná situace, něco jako přijet po dlouhé době domů a shledat, že všechny oblíbené věci jsou na svém místě.

LRG Nikos Veliotis

Brilantní vystoupení předvede i, pro mě dosud neznámý, italský bubeník Enrico Malatesta. Podobně jako u Franze, je to hra založená na vyváženém sci-fi zvuku  speciálních činelů a celkový dojem podtrhuje jeho zjevná srostlost s nástrojem. Překvapivě přesné a suverénní.

 

Třetí den – středa, 6. července 2011:

19.00-21.30 – letní open air scéna Slovinského etnografického muzea

Koncerty menších sestav

 

21.30 – Menza při korytu

Koncerty menších sestav a závěrečný mix

 

Poslední den nastává Seijiho chvíle, kdy znovu a znovu neočekávaně manipuluje s programem, obíhá jednotlivé účastníky s papírky, na nichž je vyznačena přesná minutáž, od kdy, do kdy mají v které sestavě hrát.

Jednu chvíli sedí téměř všech jedenadvacet hudebníků nad svými zmuchlanými útržky a malinko zoufale se snaží penetrovat celý živě se převalující systém. To je ovšem nemožné, protože vzápětí má dramaturg s kloboukem v ruce mikrofon, postaví se doprostřed sálu a ohlásí, že opět zamíchal s posloupností večera a vybuchne krátkým suchým smíchem (s týmž uchechtáváním mi pak stranou vypráví, že matice a výpočty pocházejí z dob jeho studia algebry. „Byl jsem velmi, velmi špatný matematik“, dodává).

Vzniká tím překvapivě relaxovaná atmosféra, neboť při tomto systému, kdy nikdo neví dne ani hodiny, se nelze stresovat. Nepředstavuj si ale, prosím tě, chaos – všechno ve skutečnosti běží jak na drátku, tým pořadatelů je všudypřítomný a nevznikají až tak dlouhé prostoje, jak by sis při daném systému představoval.

LRG Grom

Moje kapacita vnímaní zvuků je omezená. Třetí den už vím, že nemůžu sledovat všechno a musím se nutně soustředit jenom na svoje příspěvky. Beru proto, snad potřetí v životě, do ruky malou kameru a natáčím pro Vás, čtenáře našeho seriálu, krátký dokument z koncertu na otevřené scéně Etnografického muzea. Povšimněte si, prosím, drzého motocyklisty, který přijíždí v závěru posledního vystoupení přímo na nevymezenou scénu. Je to osobnost!:




Závěrečný večer má pro mě osobně podobný průběh jako jiné festivaly, kde je koncentrováno příliš mnoho zvuků během několika hodin. Mezi jednotlivými sety, navzdory přání organizátorů, aby se co nejméně korzovalo, vybíhám z vydýchaného vyhřátého sálu a vedu postupně několik velmi uvolněných rozhovorů s ostatními hudebníky. Díváme se kolem na zaplněný dvůr, kde se mísí rozjíždějící se lublaňská mládež s návštěvníky festivalu a nelze než souhlasit s tím, co v jednu chvíli prohlásil jeden z francouzských tanečníků: „I kdyby se nic z toho, o co jsme se tu společně poslední dny pokoušeli nepovedlo, i tak je to velmi pěkná sociální situace!“.

A tímto zkušeným ponaučením končím. Chtěl jsem to pro Vás ještě nějakým způsobem zastřešit na úplný závěr, ale já Vám věřím, že to Vy, ani já i jiný kdo to čte nepotřebujeme.

Zapomeňte na chvíli na únavu a scény, které neexistují, protože příště budeme, dá-li bůh, vyprávět znovu právě o nich. 

 

………………………………………………………………………………………………………….  

Seijiro Murayama – perkuse

LRG Seijiro Murayama

Japonský perkusionista a bubeník ( nar.1957) působil, v osmdesátých letech, v divokých projektech japonské noiseové scény.  Během poslední dekády se věnuje především minimalistické hře na rytmický buben a tzv. „rozšířeným“ hlasovým technikám. Od konce 20. století žije ve Francii, kde spolupracuje, kromě hudebních kolaborací, nejčastěji se skupinami soudobého tance (především National Choreography Center of Rennes and Brittany pod vedením Catherine Diverrès). Při vlastní tvorbě ho zajímá interdisciplinární charakter, často ho tedy najdeme ve spojení nejen s tancem, ale i videoartem, malbou, fotografií, literaturou atd. Z hudebníků, s kterými spolupracuje v poslední době nejčastěji, zmiňme alespoň některé: Jean-Luc Guionnet, Eric Cordier, Axel Dörner, Klaus Filip, Taku Unami, Utah Kawasaki, Takahiro Kawaguchi, Toshimaru Nakamura aj.

……………………………………………………………………………………………………………………………..

1/ Hudebníci často protestují, kdykoli někdo zmíní národní nebo regionální vliv na jejich hudbu. Pomineme-li základní klišé, která s touto otázkou člověku automaticky naskakují, můžeš popsat jak tvoje hudba reflektuje město , ve kterém žiješ?

Vlastně nemůžu říct, že bych skutečně žil  v Paříži. Většinu času trávím totiž na cestách za koncerty v jiných městech. Jsem nomád.

Ale jistě – mám tu momentálně střechu nad hlavou a jsem přirozeně ovlivňován lidmi, kteří tu žijí a se kterými komunikuju v jejich rodném jazyce.

Moje hudba je tím, zvláště v posledních deseti letech, hodně formována – přednáším a píšu ve francouzštině a můj způsob myšlení je teď zakotven v tomto, pro mě cizím, lingvistickém systému.

Jeho struktura měla nepochybně vliv i na vzhled a celkové ustanovení města, což se tvůrčím způsobem odrazilo v hudbě mých oblíbených francouzských hudebníků a skladatelů.

V tomto smyslu, ano – jsem nepřímo ovlivněn Paříží, jejím prostorem.

 

Vidíš nějaké podobnosti mezi strukturou svého města a strukturou hudby, kterou hraješ?

Ne. Moje hudba je založena na tichu a to dnes v Paříži nenajdeš.

 

2/ Proměnil se tento vliv prostředí na tvou hudbu nějak za posledních, řekněme šest, sedm let?

 

3/ Být součástí určité hudební komunity je, bezesporu, velmi podpůrné pro vývoj jednotlivých hráčů. Ale stalo se ti někdy, že si stejnou výhodu zničehonic uviděl jako omezení, jako svého druhu “klec”? Jaké “techniky” doporučuješ použít pro únik z této potenciální pasti?

Vážně nepatřím do žádné pařížské komunity (a je politováníhodné, že tu dnes žádná taková scéna ve skutečnosti neexistuje, což se ještě před zhruba deseti lety říci nedalo). Spíš než se upíchnout do jednoho města, přilnout k jedné národnosti, mám tendence vytvářet si vlastní “komunitu hudebníků”, ustanovit svou síť spolupracovníků. Ale to, myslím neplatí dnes jen pro improvizátory, ale i pro spoustu lidí z jiných oborů. Možná, že tohle je tedy moje “technika úniku”.

 

4/ Dokážeš stanovit určitý bod, od kterého ses cítil být součástí hudební komunity?

Vždycky jsem se cítil být mimo tyto komunity nebo při nejlepším na jejich okraji. Nikdy ne přímo uvnitř.

A znovu musím zdůraznit své nomádství – což znamená: být nomádem v hudbě samé. Být v labyrintech hudby. Předtavuju si tenhle druh hudby – hudbu bludiště. Ta by mě zajímala. Jako labyrinty Istanbulu nebo Káhiry.

 

Předchozí díly:

6 km od civilizace (1) Úvod – “Hudba starého muže”

6 km od civilizace (2) Barcelona, „Mínim“ 2004 

6 km od civilizace /3/ Barcelona, „Música á Metrònom“ 2005 

6 km od civilizace /4/ Barcelona – byty, ateliéry, patia, lofty 2008 

6km od civilizace /5/ Vídeň – anketa „Město, hudba“

6km od civilizace /6/ Vídeň – Tak daleko!

6km od civilizace /7/ Berlín – poprvé v reálném čase