Rozsáhlá norská formace Jaga Jazzist trefně balancující již přes dvě dekády na pomezí jazzu, elektroniky, post-rocku a mnoha dalších žánrů tentokrát vystřeluje okázale své nové album s názvem Starfire vstříc hvězdám. To nás totiž opět přesvědčuje o tom, že skromnost, ať už ve svém primárním významu či ve výrazové a zvukové rovině skutečně není charakteristickou vlastností této kapely. Po megalomanském projektu předešlého alba Live with Britten Symphony představujícího kompozice kapely podpořené orchestrem v živém podání Jaga Jazzist zredukovala své složení na 8 členů a vrátila se do studia.
To ovšem neznamená že by se vzdala hromady nástrojů, které do hry zapojuje, jen většinu z nich přerozdělila mezi menší počet muzikantů a využila možností postupného nahrávání kompozic, které se postupně rodily v hlavě multiinstrumentalisty a frontmana Larse Horntvetha od konce roku 2012, kdy se odstěhoval do Los Angeles. Tam ho postupně navštěvovali členové kapely, jež skladbám začínali dodávat jasnější obrysy a nakonec se všichni sešli v Oslu a album zde dotočili. Výsledkem je album s 5 členitými skladbami a výrazně elektronickým zvukem.
Hned úvodní eponymní skladba Starfire nabídne panoramatickou přehlídku několika různých zvukových poloh přehrazených razantními dynamickými změnami, v nichž se údernost elektroniky a elektrických kytar doplňovaných unisono melodiemi střídají s jemnými témbry vibrafonů a sólem na flétnu. Nejdelší kompozice alba s názvem Big City Music trvající bezmála čvrt hodiny v tomto idiomatickém exhibicionismu pokračuje až na samotnou hranici únosnosti: úvodní melodie připomíná arpeggii vystavěnou lacinou vyzváněcí melodii telefonu, syntezátorový leitmotiv zase fotbalovou hymnu a časté ohyby tónů jedné pasáže zase navozují orientálně cizokrajné ladění. Klidnějším a rozvážnějším dojmem naopak působí následující Shinkansen, ve které se představuje i ne příliš známý ribbon syntezátor Swarmatron. Souzvuky dechů si přijdou na své v jemné pasáži předposlední skladby Oban a desku završuje skladba Prungen, která se již objevila i na předchozím albu Live with Britten Symphony.
Slovo jazz nacházející se v názvu kapely je samozřejmě nutné brát s jistým nadhledem (jak ostatně činí i samotná kapela). Album Starfire je možná právě tím nejméně jazzovým z celé diskografie Jaga Jazzist. Je sice pravda, že formace nikdy na jazzových idiomech silně nelpěla a jazz vždy pojímala spíše jako užitečný prostředek k prozkoumávání nových harmonických, melodických rytmických i zvukových možností, dechové nástroje však často vedly melodickou linku (snad kromě alba What We Must) a zřetelně tak ze skladeb vystupovaly a dodávaly jim zvukový charakter. Na albu Starfire však dechové nástroje až na flétny zaslechneme jen zřídka, vystřídala je elektronika a elektrické kytary.
I tak je na Starfire silně znát podpis Jaga Jazzist. Jejich charakteristické cyklické melodie, ostinata hraná unisono většinou kapely, repetitivní postupy a nekompromisní drive tu patří mezi hojně využívané výrazové prostředky. Starfire se tedy v lecčem vrací zpět a rozvedeností svých skladeb a důrazným zapojením kytar připomíná více post-rockové What We Must z roku 2005. Prvky elektronické hudby a využití analogových nástrojů však dodávají albu na plasticitě a zároveň ho propojují se současným hudebním kontextem.
Jaga Jazzist: Starfire
Ninja Tune (https://ninjatune.net)