Kontrabasista William Parker a hráč na bicí Hamid Drake jsou nám notoricky známí, ale co obnáší saxofonista John Dikeman, to si teprve zpřítomňujeme. Tento rodák z Nebrasky (ročník 1983), usídlený v Holandsku, má totiž na svém kontě účast na několika albech, z nichž si v poslední době zaslouží pozornost zejména soubor Cactus Truck (ať jde o eponymní album z roku 2011 nebo o Brand New for China!, 2012, Public Eyesore) nebo spřežení s Klausem Kugelem a Raoulem van de Weide (CD Across the Sky, rovněž 2012, Not Two) či Universal Indians (Skullduggery, 2015, Clean Feed).
Parker a Drake se znají tak dobře, že spolu při hraní téměř splývají, a tady, na Live at La Resistenza, ve čtyřech improvizacích, seskupených do jednolitého proudu a nahraných počátkem května 2014 v belgickém Ghentu, si sice nekladou žádné zábrany, přesto však se mi zdá, že se rozhodli poněkud se podřídit Dikemanovu výbojnění, ať už s altkou nebo tenorem.
Celá záležitost se od první vteřiny rozjede okamžitě naplno, s vervou, vehementně proklepávána a prohromovládněna bicími, přičemž sax je zaujatě sdělný, líčivý, až meandrovitě vyjadřující celou škálu pocitů, je nezaměnlivě proměnlivý, útržkovitý i pajánový, bezodešně násilnivý, ne však obhroublý, dokáže však prostřídat posléze i smířlivější chlácholivou polohu, zklidňující pobavení nebo pokušitelské rozumbradovství. Bicí jsou takměř k nezastavení, ale ani ony neztrácejí variabilitu, přizpůsobují se saxu jak ve vřavnostní urputnosti, tak v lebedivém promelodizování, jsou střelhbité i vypučenostní. Basa se sice netlačí příliš mezi své partnery, zato je zahalivě ztajemňující, dokáže v pravou chvíli zasáhnout do celkového proudu s jemnou naléhavostí, neřádivě, leč prolínavě, vedle prosekávaných bicích spíše rozumuje, vedle akčně dráčního Drakea je Parker zádumčivě průkazný, nevýbojně uzemňující. Dikeman vždy vděčně přijme, když ho bicí vydražďují, podsekávají, podhlcují, a bez zaváhání dokazuje, že svůj výkon nechce proměňovat na drobné, že neprodleně uplatňuje plnohodnotnou měnu, je srázně zjitřený s ráznými vpichy, klouzavě protřepávavý i zákusně houževnatý, zacíleně výdržný, zajíkavý i volnomyšlenkářský, hned řádivý, hned zlaskavělý, hned licoměrně vysoukávavý, umíněný, občas si některé pasáže zopakuje, jako by se na ně znovu upamatovával, je vybroušený i roztrušovaně potěšlivý. To vše se v téměř třiačyřiceti minutách prolíná a pevně směřuje vpřed až do okamžiku, kdy basa ztlumí celkové pojetí do citlivě citového a křehkého odeznívání. Pak už nemůže následovat nic jiného, nežli nadšené ovace obecenstva a závěrečné představení hráčů.
Nezáleží příliš na tom, zda zahraniční kritik shledává v Dikemanovi parkerovské rezonance (míní samozřejmě Charlieho Parkera), nebo jestli ho přiřazuje k nějaké odluce zornovského hardcoru. Záleží pouze na tom, že Dikeman, který – podle připojeného textu – souhlasí s Joem McPheem (který byl jeho partnerem na desce s Universal Indians), že podnětem jeho hudby je „láska, čistá láska“, dovede tuto lásku razantně odhalit a potěšit nás jejím neskrývaným opojivým opěváním. I v tom je zřetelný kontrast jeho vzrušivé hudby.
P. S. A věděl, koho si k tomu má zvolit za partnery.
John Dikeman / William Parker / Hamid Drake: Live at La Resistenza
El Negocito Records (www.elnegocitorecords.com)