- Inzerce -

Kdo si zaslouží Grammy?

Hudební ceny prověřují, kdo je pro nominaci dostatečně seriózní a kdo je příliš pop.

Postavení vážné hudby v rámci cen Grammy je dlouhodobě poněkud problematické, jak jsem tu již kdysi zmínil. Víceméně stojí ve stínu hlavních popových kategorií a z aktuální tvorby se do ní prosazují spíše umírněné a nepříliš objevné počiny. Pokud se klasice někdy dostane vice pozornosti, je to spíše v bizarních situacích, jako tomu bylo minulý rok. Při tehdejším předávacím ceremoniálu komik Bill Burr prohlásil poté, co dozněla Beethovenova sonáta: „Byl jsem jediný, kdo se chtěl během toho klavírního sóla zabít?”

https://www.youtube.com/watch?v=eZcqnA30EVk&ab_channel=TheLaughPlanet

Na skandály z letošního předávání si musíme počkat, protože z důvodů pokračující epidemie bylo odsunuto na 3. dubna. Ale menší bouři ve sklenici vážnohudební vody způsobily již nominace. Především dva nominanti v klasických kategoriích se některým porotcům a dalším lidem od fochu zdáli nehodní zařazení pod nálepku „classical“.

V kategorii Nejlepší kompozice to byl Jon Batiste a jeho Movement 11.

V kategorii Instrumentální výkon zase houslista Stewart Curtis s albem Of Power.

Výtky a pohoršené komentáře se objevovaly z různých stran, agregátor jim udělal web kritika Normana Lebrechta. Problematické body lze shrnout několika klíčovými pojmy: jazzové či popové prvky, krátká stopáž, malá formální složitost. Je zajímavé, jak často nesouhlasnými komentáři prosvítá pocit ohrožení, které zahrnování takových „mezních“ výtvorů pro klasickou hudbu představuje. Téma prosáklo i do dalších médií a například Guardian cituje amerického skladatele Marca Neikruga, který nominaci oněch dvou umělců srovnává s Nobelovou cenou za literaturu pro Boba Dylana. Její udělení zjevně považuje rovněž za nepřístojnost.

Je ovšem zajímavé poslechnout si, kdo z nominovaných naopak nikoho ze židle nezdvihl. Skladba Only One od nedávno zesnulého Louise Andriessena sice také pracuje s popovými odkazy, ovšem ty jsou zapracovány do rámce spolehlivě identifikovatelné vážné hudby. Caroline Shaw, která se mezi nominované dostala s kompozicí Narrow Sea, také tu a tam překročí čáru do jiných žánrů a je otevřená volnému kombinování prvků. Její dílo v sobě má nemalou dávku přístupnosti téměř popové, ale zároveň v něm najdeme ty správné atributy: klasický přednes zpěvačky, víceméně klasickou harmonii, formální členění přesahující písňový formát (byť ne příliš).

V téže kategorii najdeme i album Archetypes, pod nímž je podepsána tvůrčí dvojice Clarice a Sergio Assadovi (dcera a otec). A pokud se kritici pohoršovali nad popovými či jazzovými prvky v oněch dvou prvních položkách, zde bych si zase dovolil navrhnout přeřazení do kategorie world music (i ten jazz by byl možný). Na tuto nahrávku však žádné stížnosti nezazněly.

Je otázkou, co bylo příčinou nevole zaměřené právě na dvě zmíněné nahrávky. Byla to u Stewarta Curtise vizuální stránka hrající si s estetikou sociálních sítí a jejich dětinských filtrů? Byl to fakt, že Jon Batiste zvládl sklidit celkem jedenáct nominací a že ona nesvár vyvolávající kompozice se nachází na desce jinak kombinující pop, funk, jazz a další prvky? Záměrně neřeším otázku, zda je jejich hudba dostatečně dobrá. Ostatně i v médiích citovaní pobouření odborníci neopomínají předeslat, že hudba těchto dvou tvůrců je podle skvělá, jen podle nich nepatří do klasiky. Na jedné straně se zdá, že do klasiky lze vpustit jen hudbu splňující konkrétní formální náležitosti a dávající dostatečně najevo svou komplikovanost. Na straně druhé

Do vážné hudby se dnes vejde ledacos a zároveň s výjimkou dostatečně dlouho zemřelých skladatelů lze zpochybnit mnohé, co se k ní chce hlásit. Stejně tak lze váhat nad smyslem zařazení vážné hudby do v zásadě popové systému cen Grammy. Jak popsal novinář a producent Brian Wise, problémů kolem klasických Grammy bylo historicky dost, ale zároveň jde o cenu natolik široce známou, že ti, kdo ji obdrží, se většinou mohou následně těšit z významně vyšších prodejů nahrávek i návštěvnosti koncertů. A tak stojí za to v podivném soužití pokračovat. Ovšem schopnost těchto cen pomoci skutečně zajímavé hudbě asi nejlépe shrnuje následující fragment.


Poselství Maurizia Bianchiho

Rozhovor k dnešním sedmdesátinám otce italského industrialu.

Laboratoř MusicOlomouc

Ohlédnutí za festivalem, který přenáší instituci hudebních salonů do kontextu hudby 21. století.

Hermovo ucho – Exotika

Noise, drone, ambient, free jazz, psychedelic, traditional music, free improvisation, ritual industrial, black metal, esoteric tribal. Nač tolik pojmů a matoucích škatulek, když by jednoduše stačila „aktuální hudba“ či „hudba bez hranic“?!

Když StB ztvárňují trubka a housle

Odosobněné i intenzivně lidské v představení o Josefu Toufarovi s hudbou Slavomíra Hořínky.

Mám rád nebezpečná ticha

Rozhovor s Helmutem Lachenmannem.

Nekonečné zúžování možností

Rozhovor se skladatelem a klavíristou Markem Keprtem.

Hromadné zmrtvýchvstání

Maria W Horn a Sara Parkman představily v rámci festivalu Alternativa svůj společný projekt Funeral Folk.

Planeta Eraserhead

Performativita hluku v lynchovském projektu Xiu Xiu.

Zkouška sirén – Kam pro písně?

Staré a nové cesty ke zlidovění.

Zvuk a čas bez významových nánosů

Přitáhnout umělce formátu Klause Langa doprostřed Žižkova se nedaří zas tak často. Miroslavu Beinhauerovi a Atriu Žižkov se to povedlo a využili tuto příležitost naplno.