Mimořádné vydání Hermova ucha u neveselé příležitosti.
V pondělí 8. ledna přišla z New Yorku otřesná zpráva: po vracejících se zdravotních problémech zemřel Phill Niblock. Významná osobnost intermediálního umění, skladatel, filmař, videoumělec, fotograf, a především přítel nás opustil v úctyhodném věku. Ačkoli v posledním desítiletí mělo jeho zdraví značně kolísavý rytmus, přece nás jeho náhlý odchod šokoval. O to víc, že teprve nedávno mohutně oslavil v New Yorku a Berlíně devadesátiny. Svět bez Philla, bez jeho nezištnosti a anti-elitářství, již nebude jako předtím. Phill byl agilní prostředník, spiritus agens platformy Experimental Intermedia, ještě před internetem a sociálními sítěmi dokázal mezinárodně i mezigeneračně propojovat lidi ve světě umění, mnoho projektů vzniklo posléze právě díky těmto propojením.
Od roku 1992, kdy mě poprvé navštívil v Nových Zámcích, jak jinak než autem, jsem s Phillem projezdil tisíce kilometrů, výhradně jako spolujezdec. Neznám žádného neprofesionálního řidiče, který by najezdil tolik kilometrů (resp. mil) jako Phill, navíc napříč několika kontinenty. Phill jezdil autem s vášní, nikoli však motoristickou; auto bylo pro něj účinným prostředkem bytostného nomádství, (tele)vehikl umožňující překonávat časoprostorové i mentální distance. Byl s autem srostlý v sedadle řidiče. V okamžiku, když nasedl, se stal auto-člověkem. Dlouho jsem neviděl Philla sedět v autě v jiné než šoférské roli. Od jisté doby, poté co měl po několika operacích problémy s chůzí, se mi jeho „stávání-se-autem“ jevilo zřejmějším, vnímal jsem je osobněji. Jaksi intenzivněji si uvědomuji, že za nekonečnou metráží jeho filmů, odosobněně zaznamenávajících fyzické pohyby pracujících lidí, jež celá desetiletí natáčel v odlehlých rurálních končinách světa, stál paradoxně extrémní fyzický a motoristický výkon konkrétního autora-filmaře. Niblock měl zkrátka (moto)nomádství v krvi; ještě před ježděním autem po Evropě a Asii probrázdil křížem krážem na motocyklu Spojené státy. Nemigroval bez cíle, naopak, cílevědomě putoval z destinace do destinace v důsledku neposedného bytí a hledačského ducha. Věkem se zhoršující zdravotní stav nebyl pro nezmara Niblocka důvodem, aby na cestování rezignoval, naopak, zvýšil jeho intenzitu. Větu „I still can drive“ jsem slýchal čím dál častěji. V hnědo-černém Audi s dortmundskou espézetkou, které vyměnil za předešlé stříbrné BMW z 90. let, mě vyzvedával doma v Nových Zámcích a později v Brně a odvážel někam do dalekého známa (Gentu, Eindhovenu, Kolína nad Rýnem atd.). Ačkoli jsme nespěchali, jezdil rychle, jinak to neuměl. Cestou jsme zastavovali navštívit některého/ou z jeho početných přátel/přítelkyň, občas jsme u nich přespali. Those were the times! On the road.
Poprvé jsem zažil Philla na sedadle spolujezdce v říjnu 2018, když nás Zuzana vezla z Prahy do Mariánských Lázní na třídenní oslavu jeho pětaosmdesátin. Na Ruzyni přiletěl ze Singapuru, kam odlétal ze Ženevy, kde nechal zaparkované své Audi. Z Prahy se po něj vracel letecky přes Paříž. Pro Philla běžný transfer. Raritní snímek, kdy Phill v autě nesedí za volantem, jsem pořídil 12. září 2022 během jízdy z New Jersey do New Yorku. Vezl nás tehdy Michael a byla to pohodová jízda. Víc než na ubíhající krajinu za oknem jsem se díval na odraz Phillova obličeje v zrcátku. Efemérní indeterministický portrét odhodlaného muže v nezvyklém úhlu zobrazení mě přitahoval, rám(c)ovala jej aerodynamická obruba konkávního zrcadla. Nebyla to žádná lacanovská projekce, ani flusserovský technický obraz. Vzdalující pohyb vpřed mi paradoxně Phillovu tvář přibližoval, v prostorovém i sociálním smyslu. „Simply, Phill on the road. He can still move,“ řekl jsem si. Objekty v zrcadle jsou skutečně blíž, než se zdají být.
Drahý Phille, z celého srdce ti přeji, aby ti nebeské dálnice a silnice ubíhaly stejně snadno jako za starých dobrých pozemských časů a hvízdavé zvuky, jež míjejí tvé auto, ať harmonicky lahodí tvým citlivým uším. Goodbye, baby, have a comfortable ride!
