Někomu by se snad mohlo zdát, že mám na časopis Reflex nějak zvlášť spadeno, ale není tomu tak. Jen si občas některé věci říkají o komentář.
V aktuálním čísle se Josef Vlček v článku Hvězdy Hvězdné pěchoty (zatím jsem ho na internetu nenašel) věnuje hudebním diletantům. Tragikomické hrdiny ze soutěže Superstar se snaží zařadit do širšího kontextu hudebních “mimoňů”, nějak to ale všechno dohromady nesedí. Televizní Anička “Dajdou”, Captain Beefheart, Harry Partch… ti všichni se Josefu Vlčkovi vejdou do jednoho šuplíku. Ve skutečnosti se tu spojují dost odlišné koncepce outsiderství.
Jedni se snaží prorazit v rámci určitých zaběhnutých žánrových pravidel, chtějí dělat hudbu tak jako profesionálové pop music (nebo opery atd.). A selhávají. A někteří selhávají natolik spektakulárně, že se pro to najde publikum. To jsou ony “hvězdné pěchoty”. Pak tu ovšem jsou tvůrci, kteří cíleně opouštějí obvyklé kategorie a návody, jak správně dělat hudbu. Harry Partch nedělal to, co dělal, protože by snad chtěl komponovat jako Mozart a nějak mu to nešlo. Harry Partch zjistil, že jsou mu mantinely západní vážné hudby těsné, vytvořil si vlastní systém a v něm se potom pohyboval s jistotou. Jeho kompozice nejsou žádné neumětelské kousky. Podobný případ je Louis Thomas Hardin neboli Moondog, kterého Vlček také zmiňuje.
Psaní do společenského časopisu vyžaduje jistou zkratkovitost, tady však díky zkratkám získává čtenář dojem, že Captain Beefheart byl hudební analfabet, kterému “instrumentaci dodali producenti až ex post” nebo že termín “geniální diletanti” pochází z dvacátých let. (Možná se o nich tehdy mluvilo také a uniklo mi to, ale rozhodně běžněji je toto označení spojováno se scénou let osmdesátých, viz zde.)
Myšlenka článku, že “outsiderské umění se nedá dělat pro slávu a popularitu” je dobrá, nicméně není mimoň jako mimoň. HIS Voice je plný článků o outsiderech, s propadlíky ze Superstar toho mnoho společného nemají.