Violoncello Matthiase Lozenze s klavírem Miroslava Beinhauera v pětici skladeb provedených v žižkovském Atriu.
Tyto hudebníky snad není nutné domácím posluchačům současné hudby dalece představovat, ale přece: německo-české duo Lorenz/Beinhauer je spoluprací klavíristy (a předního odborníka na šestinotónové harmonium) Miroslava Beinhauera a violoncellisty, mj. taktéž člena Ostravské bandy Matthiase Lorenze. Drobné turné s programem nové hudby pro cello a klavír obsahující i dvě vystoupení v Německu – a také čtvrtek 5. června v Brně – zahájili 22. května v pražském Atriu Žižkov.
Duo Lorenz/Beinhauer svým dvojím původem i praxí propojuje hudební scény obou zemí; a v tomto programu, vlastními slovy, „rozšiřují historickou kulturní osu Drážďany–Praha dále do Evropy, a zahrnují také Vídeň a Slovensko“. Zvolený repertoár zvukově soudržného programu převážně intimní hudby pak jako by byl ušitý přímo na míru prostoru žižkovského Atria.
Duo hrající od roku 2021 si postupně buduje i repertoár skladeb napsaných přímo pro něj. Kompozici april. Klause Langa poprvé uvedlo již na předloňských Ostravských dnech. Mimořádně osvěžující je již samotné doprovodné slovo: „Skladatel se nedomnívá, že je pro skladbu nutný samostatný text.“ V patnácti minutách hudby se pak střídá jemný, takřka „filmový“ proud s hybnějšími pasážemi postavenými na minimalistických, téměř ostinátních fragmentech. Elegantní, jednolitá zvuková masa obou nástrojů – díky stále stlačenému pedálu klavíru i citlivé artikulaci obou interpretů – byla zároveň příhodným testem nových akustických vlastností tohoto komorního sálu, nedávno upraveného a osazeného akustickými panely.
Pro svůj hudební jazyk zcela typickou, takřka snovou sérií souzvuků složil Adrián Demoč v A Luca Marenzio (2018/23) poctu renesančnímu skladateli druhé poloviny 16. století. Závěrečnou část jeho pětihlasého madrigalu Solo et pensoso i più deserti campi (1599) adaptoval Demoč v křehké, delikátní úhozy klavíru a řadu náročných, dyšných flažoletů violoncella jdoucích až na hranici možností nástroje v rukou hluboce soustředěného Matthiase Lorenze.
Bernhard Lang ve skladbě Modern Monsters (1989/90) odkazuje na text Richarda F. Vosse v knize The Science of Fractal Images o tom, kterak lidské mysli zabývající se matematikou přišly na přelomu století se „zvláštními příšerami zdánlivě bez protějšku v přírodě“. Jako příklady těchto příšer jmenuje Voss fraktálové jevy jako Cantorovo diskontinuum, Weierstrassovu funkci, Peanovu křivku a další tzv. prostor vyplňující křivky. Přitom v internetové pop-sci-kultuře dnes přímo zakopáváme o divoká tvrzení o Fibonacciho řadě a zlaté řezy přeložené přes květiny i známé obrazy jako důkazy jakýchsi základních kamenů samotné reality. Ve dvanácti fragmentech tvořících kompozici formuluje jakýsi přehled frází hudební avantgardy včetně inside piana, klepání na tělo nástroje a dalších. Energické výboje všech dynamických úrovní a rytmických hodnot se střídají s dlouhými drženými tóny, ty pak ostře kontrastují s úsečnými záseky i lyricky melodickými klavírními pasážemi – to vše ve výtečné souhře. Tato poloha Langa stojí na pro něho typické fragmentaci, zhušťování a (mnohdy ironické) deformaci hudebního materiálu. Zato smyčky (loops), na něž jsme zvyklí v posledních letech především v ostravských produkcích novější Langovy tvorby, tu prim nehrají.
Další jméno v těchto kruzích dobře známé, Petr Bakla, přispěl do programu skladbou For Eduard Herzog (2006) věnované muzikologovi a hudební osobnosti aktivní v Čechách (1916–1997). Skladatel v doprovodném slovu zmiňuje jako základní kameny skladby především nestandardní techniky hry (které mezitím již opustil), chromatický pohyb po stupnici či oblíbenou instrumentaci ve formě smyčce a klavíru s odlišným charakterem dozvuku – a zároveň jakousi „bezpříznakovou univerzálností“ zvuku. Skutečně tu nacházíme momenty, které Bakla již nechal v minulosti, takřka zvukové efekty a ruchy – „mrtvý tón“ klavíru, takřka kňučivé vibrato violoncella nebo podlaďování během hry. Je to ovšem hudba – a snad jsem to už o tvorbě Petra Bakly někdy řekl nebo napsal, a zde to platilo o to více – nezjevně jemná. A skladatel by určitě s rozpačitým úsměvem protestoval, ale ještě dodám: laskavě vystavěná. Jak přesně se taková jemná analytická kategorie promítá do zvuku, do organizace hudebního materiálu? Věřím, že to lze vycítit.
Německá skladatelka Thuon Burtevitz v premiérované skladbě Intonations, napsané přímo pro Lorenze a Beinhauera, sleduje způsoby, jakými vzájemně odlišné violoncello a klavír vůbec vytvářejí zvuk. Dle jejího programového slova se tak střetávají dva různé systémy ladění, jejichž nevyhnutelný rozpor je zdrojem skladby. Sledujeme tu ovšem mnohem víc než pouhou dichotomii klávesy/smyčec; hudebníci zde vykreslují bohaté odstíny výrazových mohutnosti obou nástrojů – a to zdaleka nejen ty typické a očekávané. Od šklebícího se, klátivého zvuku violoncella a ironicky dunícího klavíru, přes přiškrcené cello jen našlapující po špičkách až po elegantní klavírní polyrytmii. Přitom co do tektoniky, harmonie i melodiky je to relativně konvenční (současná) hudba. Mezi nástroji se tu předávají navzájem více či méně kontrastované melodicko-rytmické modely. Ale o to zde vůbec nejde, tento materiál je podáván neobyčejně poutavým způsobem. Samotná tvorba tónu je tu ústřední – a navíc, jak upřesnila skladatelka, tyto výrazové nuance nejsou rigidně předepsané, a mění se tak s každým provedením a obsazením. Premiérového provedení se duo Lorenz/Beinhauer zhostilo nanejvýš citlivě a soustředěně.
Závěrem: zvukových i výrazových možností violoncella a klavíru nabízejí Miroslav Beinhauer a Matthias Lorenz plnými hrstmi a nad veškerá očekávání.