Jarní sklizeň premiér v rámci festivalu oslavujícího osmdesát let existence.
Současná komponovaná hudba je součástí největšího českého festivalu vážné hudby od jeho počátků, v nultých a desátých letech tohoto století nicméně její uvádění trpělo nesystematičností. S příchodem Josefa Třeštíka na pozici dramaturga a Miroslava Srnky do umělecké rady festivalu se věci daly do pohybu, což se manifestuje především ve víkendovém formátu Prague Offspring, o kterém jsme v minulosti poctivě referovali. Letos se uspořádá již počtvrté. Tříleté rezidenční ansámblové angažmá přebírá po Klangforu Wien Ensemble Modern. Rezidenčním skladatelem je britský milovník akustických nástrojů a oper, George Benjamin. O rozsáhlou českou premiéru se postará Slavomír Hořínka. Ale nejprve se podívejme na to, jaké soudobě hudební kousky zaznějí mimo rámec speciálního víkendu.
Luboš Fišer a Patricia Kopatchinskaja
Praštěná holka, pěkné číslo! Takovými výrazy by asi častovali houslistku Patricii Kopatchinskou, kdyby bývala vyrůstala v Československu. Na světových pódiích vystupuje coby bosá divoženka, a něco z dětské hravosti, nenucenosti a zvědavosti si uchovala i do dospělého věku. Pokud bychom v českém kontextu hledali někoho typově podobného, na mysl se dere Iva Bittová. PatKop, jak sama sebe Kopatchinská pojmenovává, ovšem buduje velmi odlišný repertoár, kde se potkává Beethoven, Bartók nebo Schönberg s Ligetim, Kurtágem, Esa-Pekka Salonenem, Johnem Zornem či Lubošem Fišerem, jehož hudba se objeví hned na dvou ze tří Kopatchinské koncertů.
Na tom prvním, s názvem Čas a Věčnost (16. května), zahraje jeho zlověstný duet Crux pro housle, zvon a tympány. Kopatchinskou doprovodí hudebníci z Cameraty Bern, jejímž je od roku 2018 uměleckou partnerkou. Hned v prvním roce svého působení Kopatchinskaja rozjela výše zmíněný projekt, v originále Time and Eternity. O rok později ho nahrála pro vynikající label Alpha Classics. Na albu/projektu se mísí skladby, které jsou od sebe i více jak 600 let vzdálené. Program otevírá židovská modlitba Kol Nidre, na niž navazuje stejnojmenná skladba Johna Zorna. Dalšími položkami na programu jsou Concerto funèbre Karla Amadea Hartmanna, Polyptyque Franka Martina, Kyrie z Machautovi Messe de Notre-Dame nebo výběr z Bachových chorálů.
V Cruxu se – ostatně jako téměř v každé jiné Fišerově kompozici – naplno projeví skladatelův nezaměnitelný styl, ve kterém se potkává strohý modus, hodně zvětšených kvart a syrová, apokalyptická nálada s občasnými záblesky něhy. Byť něhy je zrovna Cruxu velmi poskrovnu. Více střihového přepínání mezi hororem a nostalgickou přívětivostí nabídne koncert nazvaný prostě Pocta Luboši Fišerovi, který se uskuteční 18. května. K Beethovenově desáté sonátě připojuje PatKop a Joonas Ahonen (který před dvěma roky na Prague Offspring vystřihl sólový part v Ligetiho Klavírním koncertu) Fišerovu houslovou sonátu Ruce, jednu z raných skladeb, ve které se osobní styl teprve utváří, přesto se v ní dají tušit jeho pozdější definující prvky. Ještě před tím Kopatchinskaja zahraje méně hranou sólovou houslovou sonátu s podtitulem „In memoriam Terezín“ z let osmdesátých. Ahonen svůj interpretační um naplno předvede v Třetí klavírní sonátě, jedné z osmi, které Fišer během života napsal.
„Pod zdánlivou neměnností, která může působit jako stejnorodost i jednotvárnost, se objevují odstíny, přechody a fáze,“ hodnotí Fišerovu tvůrčí osobnost muzikolog a v současnosti šéfredaktor nakladatelství Bärenreiter Praha ve své řádně vybádané práci o skladatelově pozůstalosti z roku 2010. Pokud si chcete připomenout osobnost svébytného komponisty, který hned po studiích nastoupil na nelehkou dráhu skladatele na volné noze (což bylo možné jen díky zakázkám pro film a televizi), nalaďte si 13. května pořad Akademie na Českém rozhlasu Vltava. Právě s Jonášem Hájkem tam o Fišerově koncertní tvorbě a kompozičním stylu pohovoříme.
A poznámka na závěr: Odvážlivá a nezvyklá dramaturgie Patricie Kopatchinské zjevně pražskému festivalovému publiku neimponuje. Na všechny tři koncerty této umělkyně ještě seženete lístky.
Arvo Pärt a Tonu Kaljuste
Dalším devadesátníkem letošního ročníku je Arvo Pärt, jehož skladatelská kariéra vzkvétala do nových výšin v době, kdy už byl jeho vrstevník Fišer dávno pochován. Pokud je něco přece jen spojuje, je to kladný vztah k opakování, ovšem v samotné práci s tímto hudebním i filosoficko-spirituálním fenoménem se asi nemohli lišit více.
Pärt se v poslední době netěší pevnému zdraví, jako velvyslanec jeho umění tak v Praze bude vystupovat estonský dirigent Tõnu Kaljuste a Estonský filharmonický komorní sbor. Dirigent i těleso mají Pärta v krvi už několik dekád, mnoho jeho skladeb nahrály, zejména pro label ECM Records, ze kterého šéfproducent a zvukař-umělec Manfred Eicher v průběhu let vybudoval jedinečnou a neopakovatelnou studnici podnětných nahrávek ze světa nové a jiné hudby. Speciální edice vydavatelství, sesterský label ECM New Series, vznikla v roce 1984. Na první nahrávce byla právě Pärtova hudba: konkrétně „andělská“ Tabula Rasa.
Na koncertě 19. května nabídne Kaljuste průřez Pärtovou vokální tvorbou. „Vybral jsem dvě rozsáhlejší díla, Berlínskou mši a Kanon Pokajanen, a doplnil je několika kratšími sborovými skladbami a capella nebo s doprovodem varhan“, uvedl dirigent. Nutno podotknout, že z obou rozsáhlejších skladeb vybírá Kaljuste jen některé části.
Estonský dirigent, který vedle Pärta celoživotně a s velkou chutí propaguje také dílo Veljo Tormise, je mimochodem držitel ceny GRAMMY. V roce 2013 ji obdržel za album Adam’s Lament. „Samozřejmě je příjemné takovou cenu získat, ale můj život, způsob interpretace ani plánování programů to nezměnilo,“ vyjádřil se k tomu Kaljuste lakonicky. Muž, který si při rozhovorech i při dirigování udržuje jakýsi nadhled, přirovnal v rozhovoru hudbu Pärta s Bachem. „Když procházíte v životě těžkým obdobím, vracíte se k určité hudbě. V mém případě jsou to dva skladatelé. Prvním je Bach, druhým je Pärt. V jejich hudbě je zakódovaná jakási algebra, a zároveň v něčem příjemný odstup od emocí.“
Ensemble Modern a Prague Offspring
Poslední festivalový víkend bude letos už počtvrté patřit Prague Offspring. Pražané se na něm mohou seznámit s interpretační špičkou, zahraniční nadšenci pak s tím nejzajímavějším, co dokážou nabídnout české a slovenské talenty. Na prvním ze dvou večerních koncertů proběhnou čtyři světové premiéry krátkých děl od Haštala Hapky, Jana Ryanta Dřízala, Barbory Tomáškové a Pavla Šabackého. Větší skladbu, Zrno, plevy a oheň, zkomponoval Slavomír Hořínka. Název odkazuje na biblický verš, který v Matoušově evangeliu pronáší Jan Křtitel: „Jako se prohazováním odděluje zrno od plev – zrno do sýpky, plevy na oheň, tak i on rozsoudí lidi – jedny k životu a druhé ke smrti.“
Bude snad Hořínkova kompozice zpodobněním biblického nekompromisního hněvu? „Řada jiných podobenství jde za hranu, nejenom ta o zrnech, plevách a ohni, protože jejich cílem je nás vyburcovat, vytrhnout, a když si je s odstupem čtete, říkáte si, že snad ani nemohou být myšlena vážně,“ vyjádřil se k tomu skladatel v rozhovoru pro Pražské jaro. „Já je vztahuji spíš na sebe, a proto mám pocit, že zrna a plevy nemusejí být různí lidé, které od sebe Bůh oddělí, ale také vrstvy naší vlastní osobnosti. Plevy či slupky mohou být bariéry, které stavíme mezi sebe a ostatní. Když je neoloupeme, nemůžeme navazovat vztahy, nemůžeme se vzájemně dotýkat – ať fyzicky, nebo duševně.“
Nacházení témat v náboženských podobenstvích či ve filosoficko-spirituálních konceptech je pro čtyřiačtyřicetiletého skladatele běžné. Další výraznou oblastí jeho zájmu jsou prostorové kompozice. Se svými akademickými kolegy Janem Trojanem a Michalem Ratajem dlouhodobě rozvíjí „intenzivní umělecký výzkum vztahu zvuku a prostoru.“ Jedním z výstupu této působnosti je například kniha Zvukoprostor.
V případě pražskojarní objednávky se ovšem Hořínka zaměřoval na jiné aspekty, zvláště ty, které jsou spojené s obrovským arsenálem nástrojových a interpretačních technik, kterým členové Ensemble Modern disponují. Hořínka v nové skladbě vykročil do světa inharmonicity, ke zvukům, které mají blíže šumům, hlukům. „Zdrojem je oheň, také na první pohled chaotický, perkusivní až nelibozvučný zvuk. A přitom kolik lidí si u něj rádo posedí, poslouchá ho, dívá se do něj? Jde o hluboce zakořeněný archetyp. Takže opět paradox: jev, který nás velmi přitahuje, ale z estetického pohledu vydává zvuky klasické hudbě velmi vzdálené,“ doplňuje skladatel.
Lepší seznámení s hudbou současných českých a slovenských skladatelek a skladatelů je jedním z důvodů, proč se ansámbl na tříletou rezidenci ansámbl tolik těší, alespoň pokud můžeme věřit slovům jeho výkonného a uměleckého ředitele Christiana Fausche. „Můžeme navázat kontakty s českými skladateli, publikem i místními mladými muzikanty, pro které chystáme sérii masterclassů,“ vyjádřil se k tomu. „Tříletá rezidence je velmi vzácná a lákává v tom, že můžeme v jejím průběhu mnoho věcí přehodnotit a upravit dle potřeby a vkusu publika.“
Soubor vznikl v roce 1980, když studenti hudby museli opustit Junge Deutsche Philharmonie. Už nebyli junge, ve 29 letech se totiž musí muzikanti posunout dál. Ale určitou skupinku z nich bavilo hrát soudobou hudbu natolik, že se rozhodli založit ansámbl. Po London Sinfonietta a Ensemble Intercontemporain to bylo třetí tímto směrem profilované těleso a první v Německu. Během 45 let své existence navázali dlouholeté umělecké spolupráce s různorodými umělci. Jejich věhlas se dostal k široké veřejnosti díky albu Yellow Shark s hudbou Franka Zappy, u svých fanoušků zabodovali s dílem autorů jako Helmut Lachenmann, György Ligeti, Heinrich Goebbels, Olga Neuwirth i Steve Reich. Repertoár mají pestrý a široký. „Děláme prostě to, co nás zajímá, a ať už je to akademická současná hudba, rocková hudba nebo minimal music,“ dodává Fausch. Celý rozhovor se sympatickým ředitelem si můžete poslechnout v pořadu Futurissimo, který se vysílá 11. května na Vltavě.
George Benjamin
Mezi pravidelné umělecké partnery Ensemble Modern patří i britský skladatel George Benjamin. Poprvé se sešli v roce 1993, když nastudovali jeho skladbu At First Light, která zazní i během Prague Offspring. „George je výjimečně citlivý skladatel s delikátním citem pro zvuky a barvy v hudbě,“ říká Fausch. „To je v kombinaci s jeho smyslem pro formální i zvukovou dramaturgii v něčem unikátní. Oboje umí naprosto mistrně.“
Benjamin je ovšem i uznávaný dirigent, jeden z koncertů, 31. května, bude sám dirigovat. Podle Fausche je „velmi přísný dirigent, v tom nejlepším smyslu slova. Chce dosáhnout a pochopit ideál každé kompozice. Vnímá sám sebe jako jejich právníka. Neustoupí, dokud nedosáhne výsledku, který se předurčil. Pro náš soubor je takový přístup velmi zdravý, protože vyžaduje vysokou míru disciplíny a uměleckou vizi, kterou společně nacházíme. Pracovat s ním je vždy tak trochu dárek, který si sami nadělíme.“
Zatímco na dirigentském stupínku je sir George neoblomný, v konverzacích se projevuje jako jemnocitný, empatický intelektuál oplývající nakažlivým nadšením pro vše, co se týká hudby. Mezi jeho velké favority patří i Leoš Janáček, o jehož hudbě by pravděpodobně mohl mluvit hodiny. Rád o něm přednáší už od 90. let. Jeden z jeho nejoblíbenějších vánočních dárků je kniha s Janáčkovými fotografiemi, kterou mu kdysi daroval jeho blízký přítel, skladatel Oliver Knussen (jeho kompozici Songs without Voices zařadil Benjamin na program svého koncertu).
Ve své tvorbě se Benjamin soustředí skoro výhradně na akustické nástroje a v posledních dvaceti letech na lidský hlas a operu, žánr, který tuze miluje už od dětství. K napsání vlastní opery se odhodlal v roce 2006, kdy vznikla jednoaktovka Into the Little Hill. Komorní opera na motivy slavné pověsti o Krysařovi také zazní na Pražském jaru. Společně s dramatikem Martinem Crimpem, autorem textové předlohy pro tuto i všechny následující Benjaminovy opery, často volí depresivní, těžká témata, ve kterých není nouze o násilí, manipulaci, despotismus. „Ano, jeho díla jsou plná temnoty,“ říká Benjamin o Crimpově tvorbě v rozhovoru pro Pražské jaro. „Ve svých textech ale pracuje s celou paletou barev, nejen s těmi temnými. Velkou roli v nich hraje láska a vášnivá stránka naší existence, skrze niž dokážou jednotlivé postavy spatřit svět plný umění a krásy. Opera má v sobě mohutný potenciál pro zpracování něčeho tragického, problematického, náročného a existenciálního. A v divadle, v opeře zvlášť, potřebujete drama. Pro mě je drama nezbytné.“
Benjamin tíhne k žánrům i vyjadřovacím prostředkům typickým pro jeho předchůdce z 19. a 20. století, považovat ho za konzervativce by bylo ale poněkud zcestné. Jedním z důvodů je jeho nelehké rozhodnutí co nejméně se opakovat, zejména pokud je o strukturu nových děl. Možná proto jeho katalog skladeb není tak rozsáhlý. „Nikdy jsem nepřistoupil na předem dané struktury, do nichž bych pak vepsal hudbu. Pro mě je struktura něco dynamického, nestabilního, nepředvídatelného. Aby mohla fungovat, potřebuje obsahovat formu a dramatický vnitřní život.“
Podle skladatele chybí skladbě bez dobré formy jakákoliv pointa. Cesta k takové formě, říká, je „putováním plným objevů, během kterého pomalu přicházím na to, o co si hudební materiál sám říká.“ Vzápětí Benjamin přirovnává svůj přístup k literátům. „Takhle to má i řada spisovatelů. Někteří mají předem vytyčenou cestu i pointu, jiní hledají a tápají ve tmě, postupně nacházejí postavy, které jim napoví, jaký příběh vlastně vyprávějí. Není to něco, co bych si sám vybral, ale patřím do té druhé skupiny.“
Za zmínku stojí Benjaminův umělecký pobyt v IRCAMu koncem 80. let, během něhož vytvořil kompozici Antara, ve kterém se zvuk ansámblu mísí se samply peruánských Panových fléten. Samply tehdy skladatel sám sejmul a přiřadil klávesám YAMAHA keyboardu, na který hrál Pierre-Laurent Aimard. V pozdějších letech se Benjamin od elektronické hudby odklonil. Soustředil se na akustické nástroje, protože miluje „intimní vztah mezi nástrojem a lidským tělem, ústy, v případě zpívání mezi hudbou a hlasivkami, všechnu tu energii a vypětí sil, které hudba po interpretovi žádá.“
Zkušenost s IRCAMem nicméně zanechala stopy v jeho kompozičním přístupu. „I když to může znít trochu překvapivě, od té doby je v mé tvorbě patrný element quasi programování, který ovlivňuje některé skryté strukturální procesy v pozadí mých skladeb. Tyto procesy zmizí v momentu, kdy se rozezní samotná hudba, ale jenom díky nim může kompozice držet pohromadě. Je to určitý typ konstruktivistického přístupu, ke kterému jsem byl v mládí nepřátelský. Paradoxně nikoliv zvuk ale právě programování je to, čím mě IRCAM ovlivnil nejvíce.“
Čestné zmínky na závěr
Podíl soudobé komponované hudby na 80. ročníku Pražského jara, jak patrno, není úplně zanedbatelný. Určitým překvapením pro někoho může být úplně vynechání hudby Pierra Bouleze, který měl letos významné výročí, sto let od narození. Zkrátka přišel i jeho vrstevník Berio či devadesátníci Helmut Lachenmann či Terry Riley. Zato sedmdesátník Toshio Hosokawa se na program dostal. 22. května uvede Kammerakademie Potsdam a dirigent Antonello Manacorda českou premiéru jeho skladby In the Forest. Přírodní motivy, soustředění na témbr, přesah k zen buddhismu, rozkročení mezi západní a východní hudební tradici – v mnoha aspektech je Hosokawa pomyslným pokračovatelem toho, s čím začal Tōru Takemitsu.
Jako samostatné skladby v jinak standardních koncertech zaznějí ještě Fremde Szene III nedávno zesnulého Wolfganga Rihma. Dílo pro housle, violoncello a klavír zahraje Trio Incendio. Dopolední koncert 24. května bude jejich festivalovým debutem. Mladí hudebníci spolu hrají od studentských let, Trio Incendio založili v roce 2016. Od té doby se představili například v londýnské Wigmore Hall či Berlínské filharmonii. Už v roce 2019 si je velmi pochvaloval Alfred Brendel, u něhož trio absolvovalo veřejný masterclass.
V neděli 18. května bude fišerovskému večeru předcházet podvečerní koncert Wihanova kvarteta a pěvkyně Lucie Kaňkové. Interpreti uvedou tři písňové cykly Jindřicha Felda (1925–2007), jeden z nich dokonce vůbec poprvé. Poděkovat za to můžeme sopranistce Kaňkové, skladatelově vnučce.