Predikátní trio Joshe Sintona: Hudba jedna báseň (vlastně devět básní)

  
36

Predicate neboli predikát znamená v logice jazykové sdělení, o němž má smysl tvrdit, že je buď pravdivé nebo nepravdivé. V případě nového tria saxofonisty (a zde i basklarinetisty) Joshe Sintona je vlastně tenhle přídomek na jednu stranu ošemetný, na druhou stranu zcela trefný.

Josh sám říká, že doufá, že lidé dají tomuto albu určitý čas, aby se k němu znovu a znovu vraceli. A já mu dávám zcela zapravdu, protože po prvním poslechu si opravdu nejste jisti, o co tu vlastně kráčí nebo kam. Postupně ale máte možnost do autorovy poetiky opravdu proniknout.

Josh Sinton (ročník 1971) vystudoval kompozici na chicagské univerzitě a improvizaci na AACM a později také New England Conservatory v Bostonu, kde byl jeho hlavním guru Steve Lacy. Není proto divu, že se posléze rozhodl založit kapelu Ideal Bread (v níž mu byli sidemany kornetista Kirk Knuffke, basista Adam Hopkins a bubeník Tomas Fujiware), jež interpretovala čistě Lacyho hudbu. Vede také trio Musicianer, kde jsou mu parťáky basista Jason Ajemian a bubeník Chad Taylor. V neposlední řadě byl členem Anthony Braxton’s Tri-Centric Orchestra a coby hlubinný klarinetista se profiloval na sólovém albu Krasa. To vše predestinuje jeho první počin s Predicate Trio.

Sám název alba může a nemusí být návodem. Já osobně jsem ho pochopil jako skladatelskou metodu či strukturování jednotlivých kompozic (případně improvizací). I když autor sám ho vlastně vymyslel až na jejich základě, což se sice jako by vylučovalo, ale dává to smysl v tom, že svůj záměr pochopil či pojmenoval až zcela nakonec. Je a není to pouze výplod náhlé imaginace. Ona praktičnost zmíněná v závěru názvu je patrná. Natáčelo se postaru, živě ve studiu tváří v tvář a brala se za hotová hned první, maximálně druhá jetí. Sinton má na své učitele i spoluhráče čuch a to se potvrdilo i tentokrát. Vybral si violoncellistu Chrise Hoffmana (souputníka Henryho Threadgilla či Tonyho Malabyho) a bubeníka Toma Raineyho (především životního i hudebního druha Ingrid Laubrock nebo mezi mnoha jinými častého spolupracovníka Tima Berneho).

Po rozostřeném krátkém intru Mersible naznačuje Sinton jednu z možných kompozičních metod v Bell-ell-ell-ell-ells. Nahodí téma v řekněme lacyovsky otevřeném pojetí moderního jazzu, aby pak dal prostor neokázale údernému sólu na bicí, vrátil se k saxofonovému motivu a v závěru vše začal košatět do rozličných okvětí bez ztráty původní myšlenky. První improvizace Taiga je rozharašeně divoká a každý si tu vede tak trochu svou. A Dance, který začíná violoncellem hrajícím na pomezí kontrabasu, má esprit pomalého valčíku i orientální rozměr s lyricko-elegickou atmosférou. Na pouhých čtyř a půl minutách pak komponista dokáže v Blockblockblock rozvinout přehršli náruživých rozkotaně vrtočivých motivů. Unrealiable Mirrors už názvem evokuje určité bludiště plné křivých zrcadel, ale i přes všechna zkreslení se zde neztrácejí původní kontury hudebních nápadů a tohle bludiště má svůj jasný vstup i výstup. Torpédem s divokou, ale jasně cílenou dráhou je až bigbítová skladba Propulse. V závěru však nečekejte explozi, ale bravurní splynutí. Druhá improvizace Idonal se vyznačuje oproti té první provázaným trialogem a je povětšinou mnohem jemnější. A pak už vše dovrší nervně uklidňující tečka Plumbum.

Josh Sinton’s Predicate Trio: making bones, taking draughts, bearing unstable millstones pridefully, idiotically, prosaically
Iluso Records (http://ilusorecords.com)

P.S.: Ukázku v podobě skladby Propulse si můžete poslechnout v rámci pořadu Svět jiné hudby Petra Slabého s podtitulem Letem světem jiné hudby od Girony po Chicago na stanici Vltava první sobotu v červenci od 23:00 či posléze v audioarchívu.