Spontaneous Music Ensemble: Oliv + Familie
Emanem (www.emanemdisc.com)
Bubeník a příležitostný kornetista John Stevens byl jedním z nejpodstatnějších věrozvěstů nových přístupů k improvizaci, což kromě jeho jiných aktivit jasně podtrhuje i činnost jeho proměnlivého tělesa signifikantně nazvaného Sponatneous Music Ensemble, které vzniklo v roce 1965 a fungovalo v různých obměnách až do Stevensovy smrti v roce 1994.
CD Oliv + Familie obsahuje původní eponymní LP z roku 1969 a dosud nevydané nahrávky z roku předcházejícího. Pro skladbu Oliv postavil Stevens nejprve skupinu hráčů, kterým zadal určité role. Trumpetista Kenny Wheeler hrál jazzového sólistu, kytarista Derek Bailey svobodného komentátora, zpěvačky Maggie Nicols, Pepi Lemer a Carolann Nicholls a saxofonista Trevor Watts fungovali coby bzukot a pianista Peter Lemer, kontrabasista Johnny Dyani a šéf sám jako jazzová rytmická sekce. První verze začíná napsaným tématem, kde se nad bzučením v určitou chvíli vyloupnou oba sólisté a posléze se přidá rytmická sekce. Druhá verze vychází ze stejného tématu, ale všichni hudebníci v redukované sestavě (Nicols, Watts, Dyani, Stevens) mají rovnocenné role a zcela mizí jazzová hierarchie. Dosud nepublikovaná Famile je nejranějším záznamem SME ve velkém obsazení. Kromě Pepi a Petera Lemerových, Wattse, Baileyho a Stevense tu můžeme slyšet zpěvačku Normu Winstone, flétnistu Briana Smithe, saxofonistu Evana Parkera, violoncellistu Nika Bryce a kontrabasisty Jeffa Clynea a Davea Hollanda. První polovina je částečně komponovaná a inspirovaná japonskou dvorní hudbou Gagaku, druhá polovina je svobodná improvizace s krátkou exkurzí do prvotního motivu. Na CD najdeme ještě alternativní verzi konce.
Stevens prosazoval subtilnější přístup k improvizaci a odmítal divoké eskapády muzikantů, kteří se navzájem trumfují a překřikují, a naopak vyžadoval pozorné naslouchání jednoho druhému a službu celku jako takovému. To všechno jasně dokumentují i tyhle archívy. Spletité předivo jednotlivých elementů tu vytváří duchovní atmosféru plnou nádherných sonických ornamentů. V Oliv vše ještě umocňuje procítěná zpověď Maggie Nicols, která ovšem religiózní poselství zašifrovala do vlastního umělého jazyka. Spíše než jazzem ovlivněnou improvizaci to připomíná nadčasovou vážnou hudbu, jejíž vážnost ovšem není sterilní ani vykalkulovaná. Je to prostor pro skutečnou spontaneitu, která není bezbřehá, ale má svůj éterický řád. Je tu cítit nesmírná nevtíravá energie, jež se rozpíná do šíře a netlačí na pilu a přesto je velice expresivní. Je to hudba vytvářená s pokorou, nicméně nelimitovaná a nesvázaná.
