Na novince Three australské trio občas nebezpečně krouží kolem ambientu, jazzu i easy listeningu. Dobře to ale dopadne.
„Jako mít na desce Beatles,“ rozplýval se Michael Gira, když se australské trio The Necks postaralo o hudební doprovod dvou písní na Leaving Meaning, dlouhohrající novince jeho Swans. Vlastně na tom spojení není nic zas tak překvapivého. Swans i Necks ohledávají, byť každý ze svého konce, stejný terén, totiž svět repetic. Newyorští tak činí s noiseovou umanutostí, Australští s gruntem v jazzové improvizaci a touhou v omezeném daném prostoru donekonečna zaostřovat a zoomovat. Ti první jako by tloukli hlavou do zdi, ti druzí jako by rozšiřovali zdánlivě nerozšiřitelné. A na své novince Three opět činí totéž, opět jinak a opět zcela přesvědčivě.
Three samozřejmě není třetím albem pětatřicet let fungující sestavy, tím názvem se myslí počet víceméně dvacetiminutových tracků, které studiová novinka přináší. První z nich, Bloom, jasně patří Tonymu Buckovi. Zatímco klavír jemně drnká a cinká v loungeovém duchu, Buckovy bicí a perkuse se pod ním nepokojně vrtí a, jako by se chtěly žánrově osvobodit, vytvářejí neklidné, proměnlivé pletivo především ťukání a svistů. Díky Buckově schopnosti vyloudit ze soupravy kromě rytmického bubnování víceméně i souvislé zvukové plochy založené především na činelech ostatně Necks slynou tolik plným zvukem i na koncertech. Na studiových nahrávkách, jež si co do spontaneity vyznění s koncerty a koncertními záznamy nijak nezadají, skupina navíc obezřetně využívá přednatočených stop a multitrackingu, takže Buck tuto skladbu ještě více zahušťuje i bzučivou, zkreslenou elektrickou kytarou, jejíž místy noiseový part se ale decentně skrývá v pozadí. A aby toho rytmického neklidu nebylo málo, hraje zde Lloyd Swanton na kontrabas víceméně jako na další bicí nástroj.
Prostřední, vlastně nejvýraznější a asi o minutu nejdelší kus alba, Lovelock, se nese v duchu, v jakém jsme Necks dosud neznali. Jde o necelých třiadvacet minut pozvolna gradujících a utichajících zvukových vln, jako by skupina chtěla zcela smazat vědomí, že je de facto osamělou rytmickou sekcí. Žádný neměnný puls, místo něj zde cítím zahušťovací strategie zcela arytmického ambientu, postupem času jako by se ale nálada přesouvala směrem ke zlatým časům freejazzu. Jako když Art Ensemble of Chicago opouštějí sóla a grooves a dlouhé minuty „vytvářejí náladu“.
V závěrečné Further se tento jazzový feeling potkává s repetitivní atmosférou úvodní skladby. Buck je za perkusemi opět nepokojný a těkavý, volnými údery do bubnů ale traktuje pomalou figuru basy a klavíru. K mírně easylisteningovému dojmu přispívají Abrahamsem dotočené, patřičně líné a nakyslé elektrické varhany.
A tak se na albu dvě protichůdné polohy dialekticky setkávají v příjemné, veskrze vstřícné syntéze s geniálně jednoduchou dramaturgií: prostě si vychutnávejme, kterak jsou dva rytmické bloky odděleny netepajícím intermezzem zcela odlišného napětí. Poslouchat každopádně radno vcelku.
PS: Část úvodní Bloom uzavírá stý Kardiostimulátor.
The Necks: Three
ReR Megacorp (www.rermegacorp.com)