„Crossover je minulostí: budoucnost je Tonbruket!“
Tak zní reklamní slogan vydavatelství Act Music, které 25.března vydalo netrpělivě očekávané čtvrté album švédské čtveřici Tonbruket – Forevergreens (vyšlo jako CD a 180g LP). A se vskutku výtečným cover-artem na obalu, jež má na svědomí renomovaný švédský výtvarník a ilustrátor Jesper Waldersten. Předesílám ale, že samotná hudba mne zklamala a stále považuji jejich debut z roku 2009 dosud za nepřekonaný. Protože byl překvapivý a emocionálně, výrazově i kompozičně bohatší…
Bývalý kontrabasista tria pianisty Esbjörna Svenssona, jenž tragicky zahynul v létě 2008, položil základy nového souboru již na podzim téhož roku. Eponymní album rok nato získalo hned švédskou Grammy. Následující Dig It To The End (2011) ocenil nejstarší švédský jazzový časopis Orkesterjournalen (OJ) jako nejlepší jazzové album roku. Dva roky poté vydal Tonbruket CD (a už i LP) Nubium Swimtrip, jež opět potvrdilo jejich výsostné postavení na poli experimentálního jazzu. Jenže od nynější novinky Forevergreens jsem čekal další vývoj kupředu, nikoli jakousi prázdnotu v nových skladbách, byť napájených z různých nejazzových zdrojů. Nové uchopení crossoveru je po prvních dvou kompozicích (nepočítám v to půlminutové španělsky mluvené intro) již předvídatelné; a to posluchače čeká ještě osm dalších! A to se vyhlížela tahle deska 2 a půl roku…
Forevergreens natočili Dan Berglund (kontrabas), Martin Hederos (piano, el.klávesy, housle), Johan Lindström (kytary, pedal steel, klávesy), který soubor nejvíce zásobuje tématy, a bubeník Andreas Werliin. Nechybějí ani hosté, ale ti opravdu jen podbarvují, ať už je to úvodní španělský recitativ a vokál (Sinkadus) norské zpěvačky Anne Brun, basklarinetista Per Texas Johansson, barytonsaxofonistka Anna Högberg či tenorsaxofonista Martin Holm (a ten pouze v závěrečném tracku), všichni ze Švédska. Úvodní kompozice Mano Sinistra je velmi nadějná, neboť je sycena akustickým i elektrickým zvukem nápaditě, dokonce probleskne i free-jazz (byť na chvíli díky pianu) – titul skladby je vlastně theosofickým výrazem pro protiklady, protichůdnosti. Následující Sinkadus je založena na hispánské kytaře a jímavém harmoniu, přičemž kontrabas vystřihne parádní sólo; přemýšlel jsem jen, k čemu se hudba vztahuje – že by ke švédskému televiznímu seriálu o patričce důvtipných zlodějíčků z roku 1980? Tituly skladeb vůbec odkazují k zajímavostem. Tarantella je patřičně divoká, až vášnivá, přecházející vzápětí ve výrazně acid-rockový rytmus, při kterém bych pavouky asi i miloval. Za Music For the Sun King by se nemuseli stydět ani Pink Floyd z psychedelických časů, ale v podání Švédů mi to připadalo jaksi bezobsažné, jen takové lahodně zvukomalebné. Filmovou hudbu evokuje The Missing, a to i s ambientně hladivými poduškami, sice navíc s umným kytarovým sólem, ale té příjemnosti je tam už tolik, že to nevzrušuje. Titul další skladby Frösön odkazuje na největší ostrov v jezeře Storsjön, nejsevernější lokalitě runových kamenů; mimochodem zde žil klasik Wilhelm Peterson-Berger, jehož hudba je silně ovlivněna severskou mytologií, historií a samotným runovým písmem – hudba je zde pouze akustická, a mrazí. Naopak vypjatá je acid-rocková vypalovačka Linton, zvukově hutná, repetitivně gradovaná, se space varhanním spodkem; ovšem nic překvapivého, a už vůbec ne nového, nebo alespoň neotřelého. Stylově trochu bohatší je skladba First Flight Of A Newbird, která začíná akusticky, zazní dokonce country, až vystoupá na vrchol psychedelického rocku, aby se pak zlomila do frisellovsky zabarveného jazzu. Po bezmála noisové miniatuře Passage Europa kvartet Tonbruket (za výraznější podpory hostujících muzikantů) doputuje k lidové hudbě – Polka Oblivion je vskutku na folkovou notečku, se sólem na housle, podbarvená dechy, z nichž se vyloupne basklarinetový chórus. Zpestření, ale to je tak všechno. Maně jsem si u závěrečného tracku vzpomněl na takové Fleshquartet, jejich krajany – to byla jinačí muzika!
Tonbruket: Forevergreens
Act Music (https://www.actmusic.com/)