Na letáku, oznamujícím světové turné tria (od 7. března do 11. prosince tohoto roku, od Bernu přes Ulrichsberg, New York a Chicago až po Köln a Poitiers), vyhlížejí Urs Leimgruber, Jacques Demierre a Barre Phillips jako tři mračné solitéry, odhodlané ke všemu. Mají za sebou patnáct let společné činnosti (včetně alb Albeit, LDP Cologne, Wing Vane), nespočet projektů s dalšími muzikanty (od Evana Parkera po Joëlle Léandre), k tomu Phillips právě dovršil osmdesátku atd., takže příležitostí víc než dost, abychom se pokusili přilákat je v nějaké časové mezírce jejich putování i k nám.
Phillips se v poznámce Matematická teorie pokouší vyložit rovnici názvu, ale ta kupodivu není tak složitá, jak se na první pohled jeví. On sám s kontrabasem, Leimgruber s tenorem nebo sopránkou a Demierre u klavíru jsou individuality, které dohromady tvoří trio, toto trio jako celek má za partnera obecenstvo. Když se pak každý z nich po této zkušenosti navrací do své individuálnosti, už není tentýž jako předtím.
Avšak zanechme teoretizování, protože čtyři improvizace jsou to, v čem teprve můžeme najít odpověď na otázku, co trio LDP obnáší. Hned téměř dvacetiminutové Humming Hubs od prvních tónů vzývá basa, k ní se připojuje piano, všechno je ztajemněno, zanorováno, zaklenuto, s připojením saxu se vynořují přídeché (sou)zvuky, odfrkávání, skřínání, promlkávání, vydestilovávání, zarouhávání, celek se poznenáhlu naznačivě odkrývá, propaličkovává, vystupňovává do zadrmolivostních pletenců, sklouzává do zátěžní tišiny, z níž se téměř neznatelně vydusávají tóny, kvilby, promotávanky, harlekýnské náznaky, zajížděnky, odklepávanky, zakřičenky a zatroubenky, celou záležitost prochvívá neustálá tušivost, seskupované a proskupované dohadovačství. Basa se vzdýmá, sax vše zavirovává, piano prostřikuje, všechno se skřípěním prorachotivostně popojíždí, pulzuje, vrzuká, mátožní, jako by se trojice vždy znovu odhodlávala k dalšímu houževnění, údernění, vychroumávání a trojproudovostnímu nivočení. Všichni tři přeskáčkově dominují v nášlapných výtrysknostech, odsekávaných promotánkách až do mrtě využitých, avšak dojdou i k výraznému namelodizování a k dalšímu předělovému pozastavení.
I Hosses Held (rovněž zvící téměř dvaceti minut) se rozevírá po hovorovém vstoupení basovým roztodivněním, vzájemné přípodotky druhů však nevedou k trialogu, jde naopak o souputnické šelestění, proklepávání, drnčení i náznakové brutálnění, z jehož zdánlivě nesouvisejících zabíraček se rekrutuje výsledná melanž, vyhmatávaná, projasňovaná, přidušovaná či vykotlávaná. Když se další hráč přidá k předchozímu kolegovi, ozvláštní situaci po svém (doporučuji v těchto okamžicích sledovat piano), ostatní se připojí nepřipojí, každopádně si zahudou tu svou, vše bobtná i zase dočasně hyne na úbytě, ale nějakým zázrakem v pravý čas zcelivostní, přesvědčivě omámí i odhalivě ohromí. Řečeno možná přesněji: v těchto momentech si všichni zagalimatyášují a stáhnou se zpět do svých krunýřů; z těch pak jednotlivě nebo synchronizovaně vyrážejí, vrtoší, zakošaťují, vyviklovávají se, perpetuálničí, menetekelňují, zákopničí, dokud závěr nedozávojní.
Glorious Gusts s necelými jedenácti minutami nabídnutý námět zniterňuje, jen pomalu vysondovává punkevní průzornost. Hudebníci zvažují každý tón, každou přiznávku na lékárnických vážkách a jen pomalu přisazují, přísaďují těkavostní prohloubenky , vše je náznačnostně rozpomalené, a když se vyklene melodie, je zabořivě eventualizována a přes zahltivě kroksunkrokovou naplněnost vyvedena do ztracena.
Údery klavíru se pak vmementují do sedmiminutového Wark! a počáteční dění výstražně prohlučují i osudově dohlučují, dokud se do konfliktní polohy nevetře basa. Ta situaci nadjemní, zklidňuje varovnost, ale i ona sama znervózní, protože klavír neustává v alarmním břmění a nevzdává se svého bouřnění ani v okamžicích, kdy ho sax zkouší přecvrlikovat nebo prohubičkovat, jak nad ním nadlétává. Když konečně klavír napětí zmírňuje a ve vyšších polohách opouští svoji výzevnost, album končí dovarováním, jeho potlačením. Což se může jevit i jako pročišťující výzva: nebezpečí už nehrozí.
Leimgruber, Demierre a Phillips se nejeví jako solitéry pouze na plakátku letošního turné. Jsou to výrazné osobnosti, které vycítí tu nejmenší šanci k neopakovatelnému projevu, které procítí i tu nejminiaturnější zápojivost ve společných akcích. Proto si žádají pozorného posluchače. Pokud ten s nimi souzní (viz Phillipsovo vysvětlení dvojky v názvu), dočká se opojivého zážitku, jaký hned tak nemá obdoby.
Urs Leimgruber / Jacques Demierre / Barre Phillips: 1↦3⊨2:⇔1
Jazz Werkstatt (www.jazzwerkstatt.eu)