Správná hudba vzbuzuje otázky. Třeba: „Tomuhle říkáte hudba?“ Taková myšlenka asi nad zvuky zmiňovanými v HIS Voice proběhla za ta léta leckomu. A vykazování určitých děl za hranice hudby je celkem běžnou strategií uplatňovanou staršími generacemi vůči těm mladším, fanoušky jednoho žánru vůči žánru jinému, jedním národem vůči druhému. Divák, který zabloudil – snad nedopatřením – na koncert z hudby Toma Swafforda, amerického houslisty a skladatele, neváhal a v dopise autorovi vykázal jeho produkci z hájemství hudby opravdové do ponižující sféry „takzvané hudby“. Swafford obratem kritický dopis zhudebnil.
Ale někdy je to opravdu na pováženou. No řekněte sami, dá se při opravdové hudbě hrát ping pong? To může napadnout snad jenom někoho v Číně. Právě tam si totiž letos objednali skladbu Ricochet od Andyho Akihoa.
Ovšem některá půda je pevně spjata s rodnou úrodnou hroudou, což je v současné rozjitřené době třeba obzvláště ocenit. Procházka pšeničným polem s kytarou a partiturou, to je jádro skladby Iana Mikysky through a wheat field; to a pond
A něco hudební transslovanské vzájemnosti. Čech Stanislav Abrahám rozrezonoval prostor kostela v ukrajinském Lukově slovenskou fujarou a elektronikou.
A něco pro trpělivé k zamyšlení i historickému poučení. Alex Ross, autor knihy Zbývá jen hluk, promluvil na téma vztahu hudby Richarda Wagnera a černošských umělců na přelomu 19. a 20. století.