Tento víkend videa opět monotematická, opět zvací. V pátek 16. října v pražském kině Ponrepo vystoupí Francouzka Félicia Atkinson.
Stane se tak v rámci třetího dílu akce Kniha z kina, burzy a prezentace nejrůznějších malých vydavatelů a nakladatelů DIY knih, časopisů, zinů, kazet atd.
Hudebnice, vizuální umělkyně, básnířka a nakladatelka Atkinsonová se do Prahy vrací sedm let po společném koncertu se Sylvainem Chaveauem v Paláci Akropolis. V kině Národního filmového archívu nyní vytvoří improvizovaný doprovod k experimentálním snímkům Mana Raye, Stelly Simon a Miklose Bondyho promnítaných z originálních pásů. (Na tomto místě měla být drobná úvaha o potřebě dotvářet současnou hudbou staré filmy, které se nemohou bránit, předběhl mě ale Matěj Kratochvíl včera.)
Atkinsonová je typickým dítětem své doby. Narozena v osmdesátých letech, těží z výsledků hudební revoluce přelomu tisíciletí, kdy díky dostupné a miniaturizované technologii typu laptopů atd. prošly podzemní scény zásadní proměnou: tisíce hudebníků dalo před hraním v kapelách přednost sólové dráze (počítač se snadno uveze) kombinované případně se střídáním tu déle-, tu krátkodobějších seskupení.
S touto zvýšenou mobilitou se ruku v ruce nesl i rozmach internetu a další posun vnímání světa směrem k vnímání skrze záznamy. Pro Atkinsonovou a její generaci je zcela přirozené mísit intimní, deníčkové polohy s citací a reakcemi na „nalezený materiál“ v podobě klasických uměleckých děl, dokumentů či banalit nabitých poetickým potenciálem. Vzhledem k tomu, že – s trochou nadsázky – „všechno je na netu“, snižuje se vertikalita v hodnocení „vysoké-nízké“ umění a ambiciózní multimediální instalace se objevuje na stejných sítích s fotkami úlovků dejme tomu z farmářského trhu či výletu na Kokořín.
Tohle samozřejmě není umělecký objev přelomu milénia, Félicia Atkinson – a s ní myriády dalších – jsou ale první generací, která může se svými zdroji pracovat takhle rychle, v přímém přenosu, a má jich k dispozici de facto neomezené množství. Genrací, jejíž readymades jsou z tak značné části virtuální. Atkinsonová je sama sobě samozřejmě i vydavatelkou a nakladatelkou – nikoliv exkluzivně, ale s vědomím, že DIY přístup je v době sítí vlastně nabíledni a že nízké náklady a limitované edice jsou zkrátka výrazem doby, která zvažuje, zda by se hudba neměla (slovy Filipa Topola) „vznášet ve svý pravý podstatě“ a zbavit se přítěže fyzického nosiče.
Svou uměleckou cestu sama nastiňuje manifestem/básní:
„Nesu a vystavuji, avokádo, (ostatní… proměnu z jednoho stavu v druhý: chemie? věda?), zarámovanou kresbu rytíře-ducha, odpolední šlofík, ptáčka sedícího na hlavě sovy, dřevěný trik, nějaké svršky a řadu jablek a knihu
ZÁTIŠÍ
Pak, myšlenka obrazu
Hlas osvícené ženy, takové Kassandry,
která na cosi ukazuje prstem, předpovídá něco
nepředpověditelného,
pozor!
Není co říct, je to temný svět, je jen jedna
cesta, ty jsi řidič, ty jsi i vůz a jsi i
cestující a jsi i ježek vyděšený čelními
světly auta a jsi silnice a jsi cíl.
PROSÍM, NEZASTAVUJ
PROSÍM, NEZASTAVUJ
MĚ.“
PS: Svou méně zasněnou, „konkrétnější“ hudební tvář (má i „konkrétní“ tvář sochařskou: sculpture concréte, to zní svůdně a nabitě) Félicia nastavuje pod pseudonymem Je Suis Le Petit Chevalier. Snad si tak říká podle písničky další svérázné klávesistky, Nico.
PPS: Opakujeme, na Knize z kina bude mít svůj stánek i HIS Voice. Chybí vám nějaké starší číslo či CD? Stavte se. Budeme rovněž hovořit o přechodu na online formát a před Féliciiným koncertem se postaráme i o hudební ambience v předsálích. HIS Voice DJs!!!
PPPS: A na úplný závěr Féliciino nové album A Readymade Ceremony na Bandcampu: