Před měsícem se v jazzovém klubu Satchmo, jediném v bezmála stotisícovém Hradci Králové, potkalo po spoustě let Ventil Duo. Dvojice Martin Brunner (flétny) a Jiří Vyšohlíd (klarinet, zobcové flétny, perkuse) patří již k legendám moderního jazzu u nás. A opět mezi nimi fungovala ona příslovečná chemie hráčské kongeniality. Jiskřilo to mezi nimi jako před třemi desítkami let, když ani v těch nejponornějších dialozích nezapomněli na bezuzdnou hravost. V jejich souhře naleznete prvky dada, surreálna, černého humoru i duchovní meditace, mísí se zde nízké s vysokým, zemitost, bezelstnost i ušlechtilost se živočišností a archetypálností…
Ventil Duo vzniklo na půdě královéhradeckého Divadla Drak v roce 1981. Na jaře 1984 získalo na 1. ročníku Československého jazzového festivalu v Karlových Varech 1. místo v kategorii Moderní jazz, a to ze čtrnácti soutěžích souborů. V tom samém roce pak triumfovalo v Kroměříži. Uvědomme si, že Brunnerova a Vyšohlídova bezuzdná improvizace, navíc většinou pouze s dechovými nástroji, vycházela nejen z free-jazzu, který nebyl příliš tolerován vyšší kulturní mocí, ale též z performance, jež byla u nás oficiálně zcela neznámá. Samozřejmě tyto výrazové prostředky byly vlastní undergroundovému umění, o to více úspěch Ventil Dua překvapil. Ovšem vzhledem k tomu, že Vyšohlíd byl už v té době mezinárodně uznávanou osobností v loutkovém divadle, když představení Divadla Drak, na nichž se podílel buď jako autor, režisér, hudebník atd., získávala ocenění po celém světě, tak není divu, že v jejich vystoupeních nechyběly ony prvky hravosti a improvizace nejen hudební. Sám mi k tomu řekl: No, oni byli šokovaní už jen tím, že na pódium vylezli jen dva lidi, jeden měl flétnu, druhej klarinet a různý předměty, a teď tam začnou blbnout! Třeba mi mikrák spadl na zem, a tak jsem si k němu kleknul, pak i lehnul a hrál jsem takhle. Byli jsme úplně v pohodě. Z tohodle byli šoklí, bylo to jiný, absolutně bláznivý, a ještě k tomu v pouhým duu…
Dodnes mnozí hradečáci vzpomínají na společný koncert Ventil Dua a Free Jazz Tria z Olomouce v Divadle Drak v roce 1982. Současný archivář a bubeník tohoto neuvěřitelného souboru (působí na naší amatérské scéně již více než 40 let!) Petr Večeřa vzpomíná: To byl památný koncert, jelikož tehdá umřel Brežněv a zrovna kolem poledne, když jsme vjížděli do Hradce, tak soudruzi koncert zrušili. Nakonec hoši z Ventil Dua v divadle zorganizovali koncert načerno a sehnali diváky, kteří zaplnili snad polovinu sálu…Pro dnešní jazzovou generaci je tohle už jako z jiné planety, zaplaťbůh. Dnes není potřeba riskovat nebo dokonce přinášet oběti, aby mohla zaznít hudba. Někdy mi ale chybí ono vyvzdorování. Potom ta hudba totiž zněla nějak jinak; ta hudba přímo tryskala ze srdcí, duší, prstů, vnitřností…
V roce 1985 natočilo Ventil Duo jedinou gramofonovou desku – bylo to EP s pěti skladbami pro pantonskou edici Mini Jazz Klub (toto bylo číslo 42). Bohužel zůstalo až do dnešní doby pouze u ní. Duo přestalo existovat v roce 1990. V roce 2000 se sice dalo znovu dohromady, ale to již měl Vyšohlíd problémy s nátiskem. K tomu mi řekl toto: Uvědomte si, že jsem na ten klarinet vlastně hrát vůbec neuměl! Nikdy jsem neměl učitele. Sice jsem měl svůj styl, jenomže ve chvíli, kdy jsem nebyl schopný zahrát všechny svý myšlenky, víte, neuměl jsem je přenýst do nástroje, jsem teda usoudil, že je načase se na klarinet naučit pořádně. Sice jsem něco zahrál, ale měl jsem hroznej limit, a to mě štvalo. A začal jsem nátiskem, protože ten jsem měl samozřejmě jako samouk špatnej, a tím jsem to úplně podělal. Tohle nemůžou chápat ti, kteří to nezažili. Ono to fakt vypadá divně, když ti huba začne dělat sama, co chce, a ty to nemůžeš ovlivnit. U mne to nebyla patologicko-fyziologická záležitost, ale mohla za to moje psychika, bylo to v mý hlavě, nikde jinde. Já jsem předtím fakt to svý tělo vyloženě mučil, to byl masochismus nejhoršího ražení, dokud mi tělo neodmítlo poslušnost. Klarinet je už odepsanej, a vypadá to, že napořád. Holt, to je život! Ale to já byl blbej! Způsobil jsem si to sám, dral jsem se někam, kde jsem to přestal být já, a s takovou tou hluchou a slepou vehemencí. A to je pro každýho umělce, nejen pro muzikanta, cesta do pekel…
V posledních patnácti letech vystoupili Brunner s Vyšohlídem jen sporadicky. Přibyla basová flétna, v níž našel Brunner opravdovou zálibu, Vyšohlíd občas zafouká do zobcové flétny, ale především se ponořil do hry na klávesové nástroje. Jejich hudba zní už jinak, samozřejmě, není to tolik free, ale i tak zůstávají jedineční. Je škoda, že se dosud nenašel žádný vydavatel, který by se chopil reedice jejich nahrávek z 80. let a doplnil je výběrem z pozdějších soukromých nahrávek, což by vydalo na výtečné a hlavně výjimečné CD. Ale víme, jak to s reedicemi jazzových titulů vypadá; vždyť dosud nevyšla ani opravdu zásadní alba jako třeba Pět ran do čepice (kde hraje i Barre Phillips a Zbigniew Seifert!) nebo Výlety (dvojalbum Stivína s Pierrem Favrem)…