Meloman, Kapr a jejich kódy…
Tak jsem byl jedním z devíti návštěvníků kina, v němž se promítal celovečerní dokument KaprKód. Nedávno se o něm zminil již kolega Boris Klepal. Opravdu netradiční dokument, respektive dokumentární opera režisérky Lucie Králové, rozkrývá život dnes (u nás) téměř zapomenutého hudebního skladatele Jana Kapra. Jeho dílo čítá 141 opusů (mimo skladeb z mládí) a deset symfonií. Rád svoje partitury maloval, doma měl tuny pergamenového papíru. Zůstalo po něm 12 kg nikdy nezveřejněných dopisů a přes šest hodin amatérských filmových záznamů. Režisérka zvolila nekonvenční dokumentární přístup, kdy útržky z autentických materiálů zachycujících situace z Kaprova života, úryvky z policejních hlášení a milostných dopisů zakomponovala do operní formy o sedmi dějstvích, s pauzou, prologem a epilogem. Tvůrčí proces trval plných pět let. Kromě ukázek z Kaprových děl také ve filmu zní hudba Petry Šuško na libreto Jiřího Adámka, který s dirigentem a sbormistrem Petrem Fialou, mimochodem Kaprovým žákem, zkoušejí a nahrávají se sedmnáctičlenným smíšeným Českým filharmonickým sborem Brno jednotlivé skladby.
Kapr po únoru 1948 skládal budovatelské písně a kantáty oslavující Sovětský svaz a Stalina. Jako člen umělecké rady měl za úkol zvýšit také ideovou a uměleckou úroveň československého filmu; zkomponoval hudbu třeba k agitce Botostroj (1954) o tom, jaký byl Baťa zrůdný kapitalista a vykořisťovatel. Pamatuju si, jak jsme na tom byli někdy v páté třídě povinně se školou a já s Frantou jsme v půlce utekli, protože nás už bolely ruce. Tohle říkávali naši rodiče při budovatelských či jinak angažovaných filmech, kterými se to v televizi jen hemžilo. Šli jsme k nám a prohlíželi si knihy od Setona. Dostali jsme druhý den poznámku a neomluvené dvě hodiny, které pak ale třídní na konci školního roku smazala. Oba jsme totiž byli premianty třídy a nevrhalo by to dobré světlo především na ni. A poznámku rodiče jen podepsali a shodně nás nabádali, abychom ty hrůzy nějak vydrželi, třeba abychom si vzali s sebou dostatek bonbónů. A babička z tátovy strany, jež s námi bydlela, o něco později té učitelce vyprávěla, jak její bratr byl zaměstnán u Ringhoffera na Smíchově a nemohl si svého zaměstnavatele vynachválit. Dokonce když měl úraz, vyplácel mu nadále mzdu a dokonce i uhradil veškeré náklady léčení! Tak ať si ty řeči o strašných kapitalistech nechá na stranickou schůzi… Já babičku miloval, a když jsem byl starší a leccos již chápal, tak i obdivoval. Byla totiž jediná, která z tisícovky dělníků v Novoborských strojírnách nepodepsala volání lidu po trestu smrti pro Miladu Horákovou. A protože patřila k nenahraditelným rukám, odnesl to její syn, můj táta. Šel do pracovního tábora na Hradčanech u Mimoně stavět vojenské letiště. Byť si odtamtud odnesl natrvalo podlomené zdraví, nikdy to svojí mámě ani slůvkem nevyčetl. Naopak. Byl na ni hrdý stejně jako já.
Jenže nějak to s tou Kaprovou uvědomělou kariérou začalo haprovat. Skladatel se totiž zastal svého přítele, swingového zpěváka R. A. Dvorského, jenž byl obviněn naprosto nesmyslně z velezrady. Začala ho sledovat StB. (Ta „zlá“, nikoli ta „normální“, co „hájila hospodářské zájmy země“…) Kapr se nakonec zasadil o Dvorského omilostnění, ale režim se na něj začal dívat skrz prsty a se vzrůstající nedůvěrou. Skladatel se začal vůči komunistům stále očividněji vymezovat, a pod vlivem zhoršujícího se zdraví a po prožitku blízké smrti po jedné nehodě se jeho osobnost proměnila zcela. Komunistickou ideologii zavrhnul i jako tvůrce a začal komponovat avantgardnější hudbu a experimentovat s elektronickými nástroji. Vymýšlel vlastní tonální a zvukové systémy, často ve formě šifer, a posouval tak hranice klasické hudby.
S komunistickou stranou se definitivně rozešel po srpnu 1968. Dokonce se zřekl Stalinovy ceny (tu dostal v roce 1951) a Dmitriji Šostakovičovi, který označil okupaci Československa za přátelskou pomoc, napsal vyčítavý dopis. Byl za to „odměněn“ tzv. doživotním zákazem uvádění svých děl. Dalšími perzekucemi postižen nebyl, dokonce mohly být jeho skladby uváděny v cizině, ale z veřejného prostoru a paměti veřejnosti za normalizace byl téměř vymazán. A pro značnou část je prakticky neznámou osobou dodnes.
V zahraničí ovšem slavil poměrně velký úspěch. Jeho Symfonii č. 8 „Pražské zvony“ (1977) premiéroval v Mnichově roku 1980 Národní symfonický orchestr Bavorského rozhlasu pod taktovkou Zdeňka Mácala. A na premiéru Kapr mohl dokonce přijet, protože těsně předtím komunisté nepustili do zahraničí Miloslava Kabeláče a soudruzi měli z evropské ostudy kabát. V sedmdesátých letech si jeho skladby objednávaly a prováděly Hamburský rozhlasový sbor, Freiburští barokní sólisté či Edward Tarr Brass Ensemble. Pozoruhodnou osobností, která interpretovala Kaprova díla, byl věhlasný americký klarinetista a sám uznávaný skladatel Meyer Kupferman (1926-2003).
Život Jana Kapra je v mnohém poučný právě dnes, kdy se u nás vyrojilo tolik udatných komunistobijců. Ti nerozlišují u bývalých komunistů jejich někdejší a současné názory a postoje, házejí všechny do jednoho pytle, který by pak nejraději vzali s sebou do prvomájového průvodu, kdyby nějaký byl. Při letošních prezidentských volbách to dostalo až absurdní rozměr, kdy bývalý konfident StB a současný velkokapitalista s podporou KSČ(M) poukazoval na mladistvé stranictví svého protikandidáta, který byl po listopadu´89 na generála povýšen někdejším disidentem Václavem Havlem a v roce 1996 od něj obdržel dokonce medaili Za hrdinství…